Témata k nedělní a sváteční liturgii

LITURGICKÁ GESTA - dialog mezi člověkem a Bohem - téma 342 k 6. neděli v mezidobí 17.2.2019

14. 2. 2019 8:00

6. NEDĚLE V MEZIDOBÍ – 17.2.2019

Liturgické texty k bohoslužbě slova

  • Komentář k 1. čtení z knihy proroka Jeremiáše  (IC)  Jer 17,5-8:

Dnešní čtení z knihy proroka Jeremiáše se zabývá tematikou prokletí a požehnání. Verše se podobají výrokům, které známe z mudroslovné literatury a žalmů.  Vyjadřují představy  tehdejších autorů o souvislostech  mezi činy a jejich důsledky. Je však zřejmé, že prorok i zde je jen pouhým poslem, který uvádí Boží zjevení. Srov.: "Mnohokrát a mnoha způsoby mluvil v minulosti Bůh k otcům ústy proroků" (Žid 1,1).

1. ČTENÍ Jer 17,5-8 : Toto praví Hospodin: "Prokletý člověk, který spoléhá na člověka, kdo za svou oporu pokládá smrtelníka, svým srdcem odstupuje od Hospodina! Je jako jalovec na pustině: nic dobrého se mu neukáže, svůj domov má v suchopárné poušti, v solném kraji, kde nelze bydlet. Požehnaný člověk, který doufá v Hospodina, jehož oporou je Hospodin!  Je jako strom, který je zasazen u vod, který své kořeny vyhání k potoku; když přijde vedro, nestrachuje se, jeho listí zůstává zelené, ani v suchém roku nemá starosti, nepřestává nést ovoce."

  • Komentář ke 2. čtení z prvního  listu Pavla Korinťanům  (IC)    1 Kor  15,12.16-20:

Ježíšovo ukřižování a vzkříšení je základem naší víry. Mezi Kristovým vzkříšením a naším vzkříšením existuje úzký vztah. Apoštol Pavel o tom nepochyboval. Setkal se s živým Kristem, který zvítězil nad smrtí. Tato radostná událost vzkříšení je a bude zkušeností všech, kteří Krista ve víře přijmou jako spasitele. To potvrzujeme při společných slaveních naší víry, která jsou vždy doprovázena smysluplnou mnohotvárnou řečí slov i řadou gest.  Každé oslavy zahajujeme  znamením Kristova slavného kříže,  jako symbolu naší nezpochybnitelné naděje.

2. ČTENÍ 1Kor 15,12.16-20: Bratři!  Káže se o Kristu, že vstal z mrtvých. Ale jak potom mohou říkat někteří z vás, že vzkříšení mrtvých není? Jestliže tedy mrtví nevstávají, ani Kristus nevstal. A nevstal-li Kristus, vaše víra nemá cenu, protože pak jste ještě ve svých hříších, a jsou ztraceni i ti křesťané, kteří už zesnuli. Máme-li naději v Krista jen v tomto životě, pak jsme nejubožejší ze všech lidí.  Ale Kristus z mrtvých vstal, a to jako první z těch, kteří zesnuli.

  • Komentář k evangeliu podle  Lukáše ( IC)  Lk 6,17.20-26:

Čtyři blahoslavenství apoštola Lukáše, o kterých dnes v evangeliu uslyšíme, bychom mohli shrnout do jednoho: blahoslavenství, neboli štěstí, blaženost toho kdo se ztiší, přijímá Ježíšovo hlásání Božího slova (dnes jde o liturgický úkon - hlásání)  a snaží se mu přizpůsobit svůj život. To sám Bůh na Hoře hlásá slovo Boží velkému shromáždění věřících i nevěřících. A kdo by mohl být hodnověrnějším hlasatelem a prorokem zjevení spásy celého lidstva, než je On. 

EVANGELIUM Lk 6,17.20-26 : Když si Ježíš vyvolil dvanáct apoštolů, sestoupil (s hory) a zastavil se na rovině. A s ním velký zástup jeho učedníků a velké množství lidu z celého Judska, z Jeruzaléma i z tyrského a sidónského pobřeží.  Ježíš se zahleděl na své učedníky a řekl: "Blahoslavení, vy chudí, neboť vaše je Boží království. Blahoslavení, kdo nyní hladovíte, neboť budete nasyceni. Blahoslavení, kdo nyní pláčete, neboť se budete smát. Blahoslavení jste, když vás budou lidé nenávidět, když vás vyloučí ze svého středu, potupí a vaše jméno vyškrtnou jako proklaté kvůli Synu člověka. Radujte se v ten den a jásejte, máte totiž v nebi velkou odměnu; vždyť stejně se chovali jejich předkové k prorokům!  Ale běda vám, boháči, neboť už máte své potěšení.   Běda vám, kdo jste nyní nasycení, neboť budete hladovět.  Běda vám, kdo se nyní smějete, neboť budete naříkat a plakat. Běda, když vás budou všichni lidé chválit, vždyť stejně se chovali jejich předkové k falešným prorokům!"

Liturgická gesta

je téma 342 dnešní liturgické homilie podle projektu ČBK „Učící se církev“- C II.

Osnova:

a) znamení kříže

b) mlčení

b) bití v prsa

c) podání rukou

Úvod.

Liturgie je oficiální bohoslužba církve. Je vrchol, k němuž směřuje činnost církve, a zároveň zdroj, z něhož vyvěrá veškerá její síla“ (SC). Slavení liturgie se vždy vztahuje ke spasitelným zásahům Boha do dějin (1103). Bůh chce, aby se všichni lidé zachránilia „došli k poznání pravdy" (srov. 1 Tim 2,3-4). "Mnohokrát a mnoha způsoby mluvil v minulosti Bůh k otcům ústy proroků" (Žid 1,1 ).  Bůh k člověku promlouvá slovem a činem a  lidé odpovídají Bohu právě tak řečí a jednáním. Bohoslužba je dialogem mezi Bohem a člověkem na cestě do Božího království a  k dokonání spásy.  Když přišla plnost času, poslal Bůh na zem svého Syna. "prostředníka mezi Bohem a lidmi". Jeho lidství, sjednocené s jeho osobou,  se stalo nástrojem naší spásy. Dílo vykoupení lidstva a dokonalé oslavy Boha, jehož předehrou byly "veliké Boží skutky" na lidu Starého zákona, naplnil až Kristus Pán. On je vždy přítomen ve své církvi do skonání času. Tady na zemi se s ním nejintenzivněji setkáváme při bohoslužbách  předevšímv liturgických úkonech.Je přítomen svou mocí ve svátostech, takže když někdo křtí, křtí sám Kristus. Je přítomen ve svém slově: to mluví on, když se v církvi předčítá Písmo svaté. I tehdy je přítomen, když se církev modlí a zpívá. Ježíš působí na lidi znameními i slovy. V liturgii jsou znamení, která lze vnímat smysly. Bohoslužba obsahuje velké množství znamení a symbolů, vyžadující často i vysvětlující slovní doprovod. Slavit liturgii znamená setkávat se s Bohem: dovolit mu jednat, naslouchat mu, odpovídat mu. Takové dialogy vždycky probíhají gesty i slovy.Církev věnuje zvláštní péči tomu, aby při bohoslužbě věřící nebyli přítomni jen jako stranou stojící a němí diváci, ale aby pomoci obřadů a modliteb veškerému konání dobře rozuměli. Mají mít uvědomělou, zbožnou a aktivní účast na každém posvátném liturgickém úkonu (SC 48). Radostná společná oslava naší víry je pak doprovázena smysluplnou mnohotvárnou řečí slov i početnou  řadou gest.  Dnes z nich vybíráme čtyři.

Znamení kříže.

Na počátku dne, při zahájení modlitby, ale také před začátkem důležitých činností se křesťan znamením kříže odevzdává do Boží ochrany. Kříž se má stát naší láskou. Něco, co je pro nás skutečně posvátné, o co se opíráme. Křesťan začíná své modlitby  i své práce znamením kříže „ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého. Amen“ (2166). Tímto vzýváním trojjediného Boha, vyjadřujeme svou důvěru, že nás Bůh Otec i Syn  i Duch svatý chrání, že Nejsvětější Trojice posvěcuje to, co děláme skutečně v jejím jménu, což nás vede ke spáse našeho ducha, že nám žehná a posiluje nás v těžkých chvílích i v pokušení (2157).

YOUCAT otázka 360: Co znamená znamení kříže? Odpověď: Když děláme znamení kříže, odevzdáváme se do ochrany trojjediného Boha.

Toto obřadní gesto je udělováno už v prvních okamžicích křtu. V den našeho křtu byl do nás vtištěn obraz, který byl podobou Kristova slavného kříže, z něhož se pak díváme na svět srdcem a zrakem Kristovým. Když rodiče a kmotři dělají v den křtu znamení kříže na čele nemluvněte, zavazují se, že je budou vychovávat podle Ježíše zemřelého a zmrtvýchvstalého, aby byl jeho život jeho ustavičným vyjádřením. Gesto znamení kříže, se užívalo již v prvních staletích, a to nejenom při příchodu a odchodu z příbytku křesťanů ze slavení večeře Páně, ale také při oblékání, před prací, před jakoukoliv činností člověka.             I současné slavení liturgie je zahajováno znamením kříže.

Mlčení.

Přicházíme na mši svatou. První, co máme udělat, je ztišit se před Bohem. Ztišení neznamená jenom přestat mluvit. Nejde o slova, ale o vnitřní zklidnění se. Ztišení pak vzbuzuje žízeň po Božím slovu, kterou může ukojit jenom jeho příchod.  Mlčením dává duše najevo, jak nutně potřebuje spojení s Bohem. Když se opravdově ztišíme, dokazujeme, že se našeho ducha zmocnil Bůh. Aby se dosáhlo plné ozvěny hlasu Ducha svatého v srdcích a aby byla osobní modlitba těsněji  spojena s Božím slovem, je moudré a vhodné vsunovat  chvíle posvátného mlčení i v průběhu mše. V úvodu k misálu čteme: „Bohoslužba slova se má konat tak, aby vedla k rozjímání. Je vhodné vkládat krátké chvilky ticha, přizpůsobené shromážděnému společenství, při nichž s přispěním Ducha Svatého srdce přijímá Boží slovo a modlitbou připravuje odpověď

Bití v prsa.

Je gestem  úkonu kajícnosti. Kajícnost je příznačnou známkou zbožného člověka a bití v prsa je projevem kajícího srdce, které touží ve své pokoře po odpuštění. Říkáme: „Je to má vina, má veliká vina.” A přitom se bijeme v prsa. Toto gesto může mít dvojí význam: Ukazuji na sebe – je to má vina! Já jsem hříšník! Druhým významem tohoto gesta je, že já zasloužím trest! Biji se, zasluhuji „bití“. Uznávám tedy svou hříšnost, současně však prosím: „Bože buď milostiv mně hříšnému“ ( Lk 18,13). Každý člověk, opravdově zbožný, se stále bije v prsa, aby ho Boží milosrdenství obnovilo, aby ho přetvořilo podle jeho pravé míry.

Podání rukou.

Vyjadřuje odpuštění, přátelství, jednotu. Při mši svaté si podáváme ruce před sv. přijímáním po slovech: „Pozdravte se navzájem pozdravením pokoje“. Podáváme si pravou ruku. Nejprve podá ruku nejbližším ministrantům kněz a ti potom „pokoj a pozdrav Kristův“ posílají dál. Když podáváme ruku, díváme se druhému do očí.Ten, kdo podává ruku, říká „Pokoj Tobě“, druhý odpovídá „I s Tebou.“

Na závěr

2. vat. koncil ve svých pokynech pro liturgii a její reformu vybídl křesťany, aby znovu objevili tajemství, skryté od věků v Bohu a zjevené v Ježíši Kristu prostřednictvím mocných znamení. Porozumění jistým výrazům obsaženým v liturgii, mezi něž patří slova a gesta, je důležitá etapa, aby mohl duch věřících s užitkem přistupovat k prostředkům spásy, kterou jim Otec nabízí v Ježíši Kristu a v Duchu svatém.

Vypracoval Matonick

Sdílet

Komentáře

Šperhák Podávání rukou na povel je ohavnost.

Matonick Podávání rukou po výzvě kněze při obřadu pozdravení pokoje my konáme svobodně tedy nikoliv na povel, s potěšením a s radostí. Současný rituál pozdravení pokoje ve mši svaté má bohatou tradici. Jeho počátky můžeme vidět v biblickém textu, kde Kristus vyzývá své následovníky: „Přinášíš-li tedy svůj dar na oltář a tam se rozpomeneš, že tvůj bratr má něco proti tobě, (...) jdi se nejprve smířit se svým bratrem“ (Mt 5,23-24). Tento úkon byl dříve nazýván „políbením pokoje“, přičemž je v pravomoci biskupů určit jeho formu – u nás je to podání pravé ruky. Blíže odkazy na: odborníka pro liturgii a na Christnet.

Matonick http://www.katyd.cz/clanky/pozdraveni-pokoje-doklada-ochotu-odpustit.html

Matonick http://www.christnet.eu/clanky/5344/pozdraveni_pokoje_pri_katolickych_bohosluzbach_bude_stridmejsi.url

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Archiv

Autor blogu Grafická šablona Nuvio