Témata k nedělní a sváteční liturgii

CO JE EKUMENICKÉ HNUTÍ ? Je odpovědí různých křesťanských církví na výzvu dnešní doby ke zvýšenému úsilí o  vzájemné sblížení Kristových učedníků, ke spolupráci – nebo dokonce k jednotě. Téma 353 k 5. neděli velikonoční 2019.

17. 5. 2019 15:40

Kristus  chtěl založit jednu, jedinou a jednotnou společnost, církev. Sám tak úpěnlivě prosí o jednotu těch, kdo v něho věří (Jan 17,1-20), že můžeme klidně tvrdit, že jednota církve je její základní vlastnost.  Dnes jeKristova církev fakticky rozdělena na množství útvarů navzájem odlišných, navzájem nespolupracujících. Představitelé různých křesťanských církví  však došli k přesvědčení, že tuto situaci lze změnit cílevědomým úsilím o jejich sblížení a spolupráci – nebo dokonce o jejich jednotu. Tyto názorové proudy, se posléze spojily ve Světové radě církví, založené v Amsterdamu roku 1948. Na posledním koncilu katolické církve se  shromáždění všech biskupů usneslo, že touha po jednotě Kristových učedníků a snahy přiblížit se k ní, jsou autentickou výzvou naší doby a že katolická církev na tuto výzvu odpoví spolu s ostatními křesťany svou účastí ve společném ekumenickém hnutí. Koncil přijal k této věci i zvláštní dokument, kde je vyloženo, že katolická církev chápe jednotu s ostatními křesťany a jejich církvemi jako jednotu v Kristu již darovanou, nicméně jednotu ještě nedokonalou, jejíž prohlubování je trvalým úkolem. Závazek ekumenismu byl potom mnohokrát potvrzen i z úst a usnesení papežů jako závazek nezvratný. Katolická církev se na ekumenickém dění podílí mnoha způsoby. Zdůrazněna je základní rovina duchovní, vyjadřovaná ve společných modlitebních a bohoslužebných shromážděních, které se pevně vklínily do ekumenických snah na všech úrovních. V oblasti rozdílů v nauce se jako jediná účinná metoda uplatnila metoda dialogu. 

 

5. NEDĚLE VELIKONOČNÍ– 19.5.2019 - Liturgické texty bohoslužby slova k tématu 353: Co je ekumenické hnutí?podle projektu ČBK „Učící se církev“s odkazem na znění  evangelia Jan 13,31 nn a Katechismus katolické církve (KKC) 817-822; YOUCAT 129.                                 

  • Komentář k 1. čtení ze Skutků apoštolů (IC)   Sk  14,21b-27:

Ze Skutků apoštolů  se dnes dozvíme něco o prvních misijních cestách apoštolů do zemí a měst  blízkého i vzdáleného okolí Izraele - kolébky křesťanství. Tam, v  nově zakládaných církevních společenstvích, upevňovali učedníci víru a křesťanskou praxi těch, kteří teprve nedávno přijali křesťanství. Věděli, že právě tito noví křesťané, by mohli pod vlivem pronásledování zakolísat ve víře a odchýlit se od Ježíšova učení. 

1. ČTENÍ Sk 14,21b-27:Pavel a Barnabáš se vrátili do Lystry, Ikónia a do Antiochie. Utvrzovali tam učedníky a povzbuzovali je, aby byli ve víře vytrvalí, protože do Božího království vejdeme jen tehdy, když hodně vytrpíme. V jednotlivých církevních obcích jim po modlitbě a postu ustanovili starší a poručili je Pánu, v kterého uvěřili. Potom prošli Pisídií do Pamfýlie a hlásali slovo Páně v Perge. Pak odešli do Atálie. Odtamtud odpluli lodí do Antiochie, kde byli kdysi doporučeni milosti Boží k dílu, které teď ukončili. Když tam přišli, svolali církevní obec a vypravovali, co všechno Bůh   s nimi vykonal a jak otevřel bránu k víře pohanům.

  • Komentář ke 2. čtení z knihy Zjevení  (IC)   Zj  21,1-5a:

Apoštol Jan v knize Zjevení popisem svého vidění zjevuje lidu krásu konečného cíle jejich strastiplného pozemského putování. Citacemi ze starozákonních proroků dokresluje nádhernou skutečnost života v jednotném společenství církve, v  jehož centru vždy přebývá mezi lidmi Kristus. Je to něco, co lidské oko dosud nikdy nespatřilo – protože Bůh tvoří všechno nové. Neboť jak píše apoštol Pavel: „když se někdo stal křesťanem, je to nové stvoření. To staré pominulo, nové nastoupilo“ .

2. ČTENÍ Zj 21,1-5a: Já, Jan, spatřil jsem nová nebesa a novou zemi - dřívější nebesa a dřívější země zmizely, ani moře už není. A uviděl jsem svaté město, nový Jeruzalém, jak sestupuje z nebe od Boha; bylo vystrojeno jako nevěsta okrášlená pro svého ženicha. A uslyšel jsem od trůnu mohutný hlas: "Hle - Boží stan mezi lidmi! Bůh bude s nimi přebývat; oni budou jeho lidem, a on - Bůh s nimi - bude jejich Bohem. On jim setře každou slzu s očí: nebude už smrti ani zármutku, nářku ani bolesti už nebude, protože starý svět pominul." A ten, který seděl na trůně, řekl: "Hle - všechno tvořím nové!"

  • Komentář k evangeliu podle  Jana  ( IC)  Jan  13,31-33a.34-35:

Dnešním evangeliem začíná Ježíšova „řeč na rozloučenou“. Ježíš v ní svým učedníkům odkazuje nové přikázání vzájemné lásky, jako základní předpoklad k osobnímu společenství se samým Bohem, který chce přebývat uprostřed svých věrných. Budou-li toto přikázání žít, zůstanou navždy v jednotném společenství s ním a nikdo mu  je nebude moci vytrhnout z rukou. 

EVANGELIUM Jan 13,31-33a.34-35: Když Jidáš odešel, Ježíš řekl:  "Nyní je oslaven Syn člověka a Bůh je oslaven v něm. Je-li Bůh v něm oslaven, oslaví Bůh i jeho v sobě, a hned ho oslaví. Dítky, jen krátký čas jsem s vámi. Nové přikázání vám dávám: Milujte se navzájem; jak jsem já miloval vás, tak se navzájem milujte vy. Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku k sobě navzájem."

YOUCAT otázka 129: Proč může existovat jen jedna církev? Odpověď: Tak jako je jen jeden Kristus, může existovat jen jediné Kristovo tělo, jediná Kristova nevěsta, a tedy jen jediná církev Ježíše Krista. On je hlava, církev je tělo. Společně vytvářejí „celého Krista“ (sv. Augustin). Jako se tělo skládá z mnoha údů, a přece tvoří jeden celek, tak i jedinou církev tvoří mnoho místních církví (diecézí). 

Zraněná jednota.

V této  jedné a jediné Boží církvi už od samého začátku vznikaly určité roztržky a v pozdějších staletích i rozsáhlejší rozpory. Nemalé společnosti se odloučily od plného společenství katolické církve. K odštěpení od jediné Kristovy církve docházelo kvůli pokroucení Ježíšova učení, lidským chybám  a kvůli nedostatku ochoty k usmíření. Jednota Kristova Těla tak byla zraňována bludařstvím, odpadem a rozkolem (817).

Ti, kdo se dnes rodí ve společenstvích vzešlých z takových rozštěpení, nemohou být viněni ze hříchu odloučení. Katolická církev k nim přistupuje s bratrskou úctou a láskou. Uznává je za své bratry v Pánu (818).Jiné křesťanské církve sice nejsou  v dokonalém společenství s církví katolickou, ale zůstávají s ní spojeny velmi těsnými pouty. Je v nich přítomna Kristova církev a působí v nich, ačkoliv chybí plné společenství s katolickou církví. Mimo viditelné hranice katolické církve existují mnohé společné prvky posvěcení a pravdy jako je psané Boží slovo, život milostí, víra, naděje a láska i jiné dary Ducha svatého. Všechna tato dobra pocházejí od Krista a vedou k němu a vybízejí ke „katolické jednotě“(2. vat.koncil); (819).

Na cestě k jednotě.

Kristus vždy dává své církvi dar jednoty, ale církev se za ni musí stále modlit a usilovně ji chránit, posilovat a zdokonalovat, aby byla takovou, jakou po ní chce Kristus  (820). Všichni jsme přijali svátost křtu ve jménu Nejsvětější Trojice. Byli jsme znovuzrozeni a jako Boží děti začleněni do Církve, která je současně viditelná i neviditelná, lidská i Boží.

Jedno tělo a jeden Duch, k jedné naději jste byli povoláni; jeden je Pán, jedna víra, jeden křest,  jeden Bůh a Otec všech, který je nade všemi, skrze všechny působí a je ve všech“ (Ef 4,4-6).

Nutné zásady pro obnovování jednoty. 

Abychom na tuto výzvu patřičně odpověděli, je nutné stálé obnovování církve, obrácení k čistotě života podle evangelia, společná modlitba, vzájemné bratrské poznávání, ekumenická výchova věřících a kněží, dialog mezi teology, spolupráce mezi křesťany v různých oblastech služby lidem (821). Starost o obnovení jednoty  je záležitostí celé církve. Poněvadž smířit všechny křesťany v jednotě jedné a jediné Kristovy církve přesahuje lidské síly a schopnosti, skládáme všechnu naději do modlitby za pomoc Ducha svatého ( 822).

„V nutnosti jednota, v pochybnosti svoboda, ve všem ale láska.“ (sv. Augustin).

Na závěr

My, křesťané, patříme do téže rodiny. Jde o to, abychom se společně snažili naplnit příkaz našeho Pána „aby všichni byli jedno“. To se jistě neobejde bez vzájemné tolerance a snahy o nalezení společné cesty. Naše jednota je duchovní, kterou jsme z moci a z přispění Ducha svatého nabádáni zachovat, nikoliv vytvořit. Prakticky se má projevit ve službě lásky a evangelia, byť naše pohledy jsou rozdílné. Ta pravá pečeť křesťanství podle nás nenáleží ve společných svátostech, ale nese název „Pán zná ty, kdo jsou jeho.“Dohody místních církví o společném užívání objektů, o společném postupu v oblasti charitativní, nebo ve vztahu k občanské společnosti a k orgánům samosprávy jsou už jen jakousi nadstavbou nad touto základnou duchovního sdílení.

Vypracoval Matonick

Všechna vypracovaná témata šestiletého projektu ČBK jsou uložena na www. Učící se církev - Signály - Matonick

Sdílet

Komentáře

radim24 Jen krátce. Myslím, že naším cílem není usilovat o jednotu, ale o to, abychom následovali Pravdu a dělali to co přikazuje Ježíš. Pokud to budeme dělat, výsledkem bude jednota. Ale dokud jsou mezi námi církve, které káží falešné evangelium jako například, že není třeba být ponořen do vody (tzn. pokřtěn ve jméno Ježíše Krista), aby člověk byl spasen, pak jednoty není možné dojít, neboť jedni kážou blud a staví se proti Kristu. Další příklad biskupové a kněží, bible říká, že vůdcové církve mají mít vlastní rodinu, ale ŘKC káže celibát a tím káže antikristovo učení. Pokud jde o Pravdu, tak nejde dělat kompromisy. Sjednocení za cenu pravdy a oklamání věřících nestojí za to.

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Archiv

Autor blogu Grafická šablona Nuvio