Témata k nedělní a sváteční liturgii

STÍNY NA NAŠICH ODLOUČENÝCH BRATRECH-Kristus založil církev jednu a jedinou. Téma 362-13. neděle v mezidobí 30.6.2019.

29. 6. 2019 12:56

13. NEDĚLE V MEZIDOBÍ – 30.6.2019
Liturgické texty k bohoslužbě slova

  • Komentář k 1. čtení z první knihy Královské (IC)   1 Král  19,16b.19-21:

Úryvek z první knihy Královské čerpá ze životopisu proroka Eliáše z doby těsně před jeho odchodem na věčnost. Podle Boží vůle ho má nahradit kněz Elizeus. Ten reaguje okamžitě. Všechno světské opouští,  aby byl schopen přijmout poslání, které mu nabízí Bůh.  V průběhu dějin pověří Duch svatý  další a další  tisíce služebníků Božích, aby naplnili Boží plán spásy. Kristus Pán pak z nich utvoří ke službě Bohu jednu a jedinou církev, za jejíž jednotu se neustále modlíme. 

1. ČTENÍ 1Král 19,16b.19-21: Hospodin řekl Eliášovi: "Elizea, syna Šafatova z Abel Me-chola, pomaž za proroka místo sebe!" Když Eliáš odešel z hory, nalezl Elizea, syna Šafatova, jak právě oral. Měl před sebou dvanáct spřežení, on sám byl při dvanáctém. Eliáš šel kolem něho a hodil na něj svůj plášť. Elizeus opustil býky, běžel za Eliášem a řekl: "Prosím, ať mohu políbit svého otce a svou matku a pak půjdu za tebou." Eliáš odpověděl: "Jdi a vrať se; co jsem ti měl učinit, to jsem udělal." Elizeus se tedy od něho vrátil, vzal spřežení býků, zabil je, na jejich jařmu uvařil maso a dal ho lidem k jídlu. Pak vstal, šel za Eliášem a sloužil mu.

  • Komentář ke 2. čtení z listu apoštola Pavla Galaťanům  (IC)  Gal 5,1.13-18:

Apoštol Pavel v listě Galaťanům předkládá vlastní pojetí Zákona. Tvrdí, že cílem veškerého lidského konání je láska.  Stěžejní zákon v jeho plnosti je pak podle něj obsažen v jediné větě: „Miluj svého bližního jako sám sebe“. Následně Pavel nabádá členy církve, aby zanechali vzájemného osočování, a vybízí je k duchovní jednotě ve víře  pod vedením Ducha svatého.

2. ČTENÍ Gal 5,1.13-18: Bratři! To je ta svoboda, ke které nás osvobodil Kristus. Buďte v tom tedy pevní a nenechte se zase zapřáhnout do toho otrockého chomoutu. Bratři, vy jste byli povoláni ke svobodě. Ta svoboda však nesmí být záminkou, abyste se vraceli ke starým způsobům. Spíše si navzájem posluhujte láskou. Celý Zákon totiž ve své plnosti je obsažen v jediné větě: 'Miluj svého bližního jako sebe'. Jestliže se však mezi sebou koušete a požíráte, dejte pozor, abyste jeden druhého nepohltili! Chci říci toto: Žijte duchovně a nepropadnete žádostem těla. Tělo totiž touží proti duchu, a duch zase proti tělu. Jsou to věci, které si navzájem odporují, takže neděláte, co byste chtěli. jestliže se však necháváte vést Duchem, nejste už pod Zákonem.

  • Komentář k evangeliu podle Lukáše  ( IC)  Lk 9,51-62:

Lukášovo evangelium  vystihuje úroveň odhodlání těch, kteří chtějí následovat Krista. Ježíš zde v příběhu porovnává přání jednoho z nich se skutečností Božího povolání k bohoslužbě a ke službě církvi. Následování Krista je cesta úplného odevzdání se Otcově vůli. Dosavadní světské jistoty ztrácejí svůj význam. Jedinou jistotou je Kristus a víra v něho. Nic jiného nemůže být stavěno nad Kristovu lásku.

EVANGELIUM Lk 9,51-62: Když se přibližovala doba Ježíšovy smrti, pevně se rozhodl jít do Jeruzaléma. Poslal před sebou posly a ti cestou přišli do jedné samařské vesnice, aby mu tam připravili nocleh. Ale Samaritáni ho nepřijali, protože měl namířeno do Jeruzaléma. Když to viděli učedníci Jakub a Jan, řekli: "Pane, chceš, abychom svolali z nebe oheň, aby je zahubil?" On se však obrátil a přísně je pokáral. Pak šli do jiné vesnice. A jak šli, cestou mu někdo řekl: "Půjdu za tebou všude, kam půjdeš." Ježíš mu však odpověděl: "Lišky mají doupata a nebeští ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kam by hlavu položil." Jiného zase vybídl: "Pojď za mnou!" On však řekl: "Pane, dovol mi, abych napřed šel pochovat svého otce." Odpověděl mu: "Nech, ať mrtví pochovávají své mrtvé. Ale ty jdi a zvěstuj Boží království!" A ještě jiný řekl: "Půjdu za tebou, Pane; jen mi dovol, abych se napřed rozloučil doma s rodinou." Ježíš mu však odpověděl: "Žádný, kdo položil ruku na pluh a ohlíží se za sebe, není způsobilý pro Boží království."  

Stíny na našich odloučených bratrech 

je téma 362 ekumenické homilie podle projektu ČBK „Učící se církev“ s odkazem na znění  vstupní modlitby „…dej, ať nás nezavalí temnoty bludů.“

Kristus Pán založil církev jednu a jedinou, a přesto se více křesťanských společností vydává před lidmi za pravé dědictví Ježíše Krista. Vyznávají sice, že jsou všichni učedníci Páně, avšak rozdílně smýšlejí a jdou různými cestami, jako by Kristus sám byl rozdělen (srov. 1 Kor 1,13). Toto rozdělení však zřejmě odporuje Kristově vůli. 

Z mnoha důvodů se některé církve a církevní společnosti oddělily od Římského apoštolského stolce. Buď se ocitly v těžké krizi, která nastala na Západě už koncem středověku, nebo i v pozdějších dobách. Přesto však jsou s katolickou církví dodnes spojeny svazkem zvláštního příbuzenství. Křesťanský lid žil dlouho v církevním společenství s těmi, kteří jsou pokřtěni a nazývají se křesťany, avšak někteří nevyznávají celou víru nebo nezachovávají jednotu společenství pod vedením Petrova nástupce. Mají v úctě Písmo svaté jako směrnici víry a života a projevují upřímnou náboženskou horlivost a s láskou věří v Boha, Otce všemohoucího, i v Krista, Božího Syna a Spasitele. Pro rozdílnost původu, regionu, nauky i duchovního života se však nemálo liší nejen od nás katolíků, ale i mezi sebou navzájem. Je proto velmi nesnadné je správně popsat. 

Působením milosti Ducha svatého však den ode dne sílí hnutí za obnovení jednoty všech křesťanů. Tohoto hnutí za jednotu, které se nazývá ekumenickým, se účastní ti, kteří vzývají trojjediného Boha a vyznávají Ježíše jako Pána a Spasitele nejen jako jednotlivci každý zvlášť, nýbrž také ve společenstvích, ve kterých uslyšeli evangelium a které označují jako církev svou i Boží. Skoro všichni touží, i když různým způsobem, po jedné a viditelné Boží církvi, která by byla opravdu obecná    a vyslaná do celého světa, aby se svět obrátil k evangeliu, a tak mohl být spasen ke slávě Boží.

Ekumenismus není jen nějaká zajímavá teologická disciplína nebo jakési privátní snahy. Naplňujeme tak prosbu Pána Ježíše ze sedmnácté kapitoly Janova evangelia: „aby všichni byli jedno, aby svět uvěřil“ (srov. Jan 17,20–21). Je plodem naší lidské hříšnosti, že je ten stav takový, jaký je. Jednota ovšem není uniformita: je tu bohatství ritů, různých kultur, které vyrostly na evangeliu. Je třeba, aby církev byla jedno v tom podstatném – a sice v učení. Ne vše přitom má stejnou důležitost, ale v tom základním bychom měli být zajedno. 

Revoluční krokem k jednotě, který učinil zejména 2. vat koncil, bylo uznání křesťanů jiných církví a denominací za skutečné křesťany. Nebyla přitom popřena ani jedinečnost katolické církve, ani existence rozdílů mezi církvemi a vyznáními. Byla uznána pravdivost mnoha oblastí víry křesťanů – nekatolíků, nazývaných odloučenými bratry. Bylo uznáno Boží působení, působení Ducha svatého i v těch, kdo vyznávají Krista jako jediného Pána a Spasitele, ale netvoří s katolíky jednotu, ani pokud jde o nauku, ani pokud jde o svátostnou a církevní praxi. 

Chybí jim jednota ve víře a kázni – učitelský úřad.

Výraz odloučený bratr není titul, který někomu dává katolická církev, ale vyjádření stavu, ve kterém se nachází ten, kdo není v plné jednotě víry a kázně s katolickou a apoštolskou církví a její zákonitou hlavou, římským biskupem, nástupcem apoštola Petra. Důvodem tohoto odloučení jsou závažné rozdíly nejen povahy historické, sociologické, psychologické a kulturní, ale především ve výkladu zjevené pravdy. Tyto rozdíly u těch, kteří dosud s katolickou církví nejsou zcela spojeni, se týkají zásadních otázek: učení o Kristu, vtěleném Božím slovu, o vykupitelském díle, tedy i o tajemství a službě církve a o úkolu Panny Marie v díle spásy. Kdybychom toto rozdělení zamlčovali a rozdíly zlehčovali, vážně bychom poškodili úsilí katolické církve o skutečnou jednotu. Aby však přes tyto rozdíly mohl snadněji začít ekumenický dialog, je základem a podnětem pro tento dialog otevřená víra v Krista, jako Boha a Pána a jediného prostředníka mezi Bohem a lidmi, láska a úcta k Písmu svatému a svátostný život v Kristu.

Cokoli mluvíte nebo konáte, všecko dělejte ve jménu Pána Ježíše a skrze něho děkujte Bohu Otci“ (Kol 3,17). 

Některým chybí většina svátostí, hlavně eucharistie.

Před námi leží celá řada dalších věcí, zejména jednota kolem oltáře, která vyžaduje, aby tu byl týž pohled na svátosti, především na eucharistii, na kněžství a biskupskou službu, resp. její apoštolskou posloupnost. V posledních letech se hodně pracuje na ujasnění pohledu na úřad biskupa a na úřad a roli papeže. 

Spása přichází řadou cest. Duch Boží, Duch Kristův, není spoután ani našimi hranicemi, ani našimi nedostatky. A tak, jako si poslouží i prací nedokonalých služebníků katolických, poslouží si i nedokonalými služebníky jinými či neúplnou naukou i praxí jiných církví a náboženských společností, vyznávajících Krista jako jediného Spasitele. 

Sekty jsou smíšeniny křesťanství a východní filosofie s libovolným výkladem bible.

Seskupení lidí, hlásící se k některému náboženství, je náboženskou společností. Liší se v obřadu, ve výkladu nauky nebo ve vnitřním uspořádání. Sekta je definována jako sdružení věřících, oddělujících se a překračujících hranice oficiální církve. Slovo sekta je ve většině případů veřejností významově chápáno jako nebezpečná skupina fanatiků. Pod tímto dojmem si tedy lidé představí totalitní a náboženskou skupinu, která tvrdí, že ona je ta „jediná pravá“, s tím, že tato společnost velmi negativně ovlivňuje osobnost, nebo zdraví člověka a snaží se mu vštípit některé extrémní zásady nebo rituály. Ne každá sekta však musí být radikální, nebezpečná a dokonce nemusí být ani skupinou náboženskou. 

Nenávidí katolíky a hlavně papeže (Antikrist) – radikální sekty.

Existují ovšem nejen jednotlivci, ale i sekty (i církve) radikální, které mají přímo v programu hlásat nenávist vůči katolické církvi. Šíří o ní polopravdy a lži. Papeže označují za Antikrista. Tvrdí, že římskokatolická církev zahrnula svého papeže rouhavými tituly s božskými výsadami, podle nichž papež stojí nad Písmem, koncily, vládci a všemi mocnostmi na zemi, z důvodu jeho „božství“. Překrucují přitom verše Písma i  citace z  Katechismu katolické církve a modlí se například s použitím citátu„Ať Pán přijde brzy a zničí svého nepřítele“ za rozpuštění tohoto „satanského království“, kterému papež ( „ten zlý“- srov. 2 Te 2,8)  vládne.

Na závěr

Katolická církev vybízí věřící lid, aby se zdržoval každé lehkomyslnosti i nerozumné horlivosti a projevů nenávisti, které by mohly poškodit opravdový pokrok jednoty. Naše ekumenická činnost musí být plně a upřímně katolická, totiž věrná pravdě, kterou jsme přijali od apoštolů a Otců, v souladu s vírou, kterou vždy vyznávala katolická církev. Je naším svatým záměrem ve vzájemném dialogu znovu usmířit všechny křesťany v jednotě jedné a jediné Kristovy církve. To často přesahuje lidské síly a schopnosti. Proto zcela skládáme svou naději v Kristovu modlitbu za církev, v lásku Otce k nám a v sílu Ducha svatého. 

„Naděje však neklame, protože Boží láska je nám vlita do srdce skrze Ducha svatého, který nám byl dán“(Řím 5,5). 

Vezměme tedy kdykoliv, třeba i dnes, mezi sebe nekatolíky, respektujme jejich jinakost a modleme se společně. Ačkoli ekumenické hnutí a touha po míru s katolickou církví dosud všude nezavládly, přece máme naději, že u všech bude pozvolna růst ekumenické cítění a vzájemná úcta.

Vypracoval Matonick

Všechna témata šestiletého projektu ČBK jsou uložena na www. Učící se církev - Signály - Matonick

Sdílet

Komentáře

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Archiv

Autor blogu Grafická šablona Nuvio