SLAVNOST CYRILA A METODĚJE - 5.7.2013 -pátek
Liturgické texty k bohoslužbě slova
Každoročně si 5. července připomínáme příchod slovanských věrozvěstů Cyrila a Metoděje na Velkou Moravu v roce 863.Papež Jan Pavel II. je svého času prohlásil za spolupatrony Evropy s odůvodněním, že vedle zásluh o šíření kultury v našich zemích, bojovali za jednotu církve východní se západní a ukázali správnou cestu ke sjednocení Evropy. Pro úvodní čtení k dnešní slavnosti byl vybrán text z knihy proroka Izaiáše.
PRVNÍ ČTENÍ Iz 61,1-3a:Duch Pána, (duch) Hospodinův, je nade mnou, protože mě Hospodin pomazal, poslal mě zvěstovat radostnou zprávu chudým, obvázat ty, jimž puká srdce, oznámit zajatým propuštění, svobodu uvězněným, hlásat Hospodinovo milostivé léto a den pomsty našeho Boha, potěšit všechny soužené, zarmouceným na Siónu dát věnec místo popela, olej radosti místo smutečního šatu, jásot místo malomyslnosti.
Oba bratři si při svém příchodu do našich zemí uvědomili, že se musí přizpůsobit zdejšímu lidu, že musí k němu promlouvat nikoliv řecky nebo latinsky, ale jeho vlastní řečí. Kdo by tehdy porozuměl jejich četbě Písma, nebo z listu apoštola Pavla slovům, kterým budeme dnes naslouchat v našem rodném jazyce i my?
DRUHÉ ČTENÍ 2 Kor 4,1-2. 5–7:Bratři! Když jsme pověřeni službou, nenecháváme se ovládnout malomyslností, protože nám Bůh milosrdně pomáhá. Nepoužíváme nečestných úskoků, nepočínáme si chytrácky ani nefalšujeme Boží slovo. (Ale hlásáme) pravdu naprosto otevřeně, a tak se doporučujeme každému lidskému úsudku před Bohem. Vždyť přece nehlásáme sebe, ale kážeme, že Ježíš Kristus je Pán, my však, že jsme vaši služebníci kvůli Ježíši. Neboť Bůh, který řekl: 'Ať ze tmy zazáří světlo!', zazářil i v našem srdci, aby osvítil lidi poznáním Boží velebnosti, která je na Kristově tváři. Poklad (víry) máme v nádobě hliněné. To proto, aby se ta nesmírná moc připisovala Bohu, a ne nám.
Svatí Cyril a Metoděj se stali důstojnými nástupci učedníků, které Pán podle Lukášova evangelia ustanovil. Aby dokonale šířili učení Krista, dokázali skloubit řeckou i římskou tradici ku prospěchu věřících a svěřeného lidu. Ztvárnili předpoklady k vytvoření základu kulturní vyspělosti našeho národa, což vedlo k prosazení našeho pozdějšího nároku na sebeurčení a práva na vlastní stát.
EVANGELIUM Lk 10,1-9: "Pán ustanovil ještě jiných dvaasedmdesát (učedníků), poslal je před sebou po dvou do všech měst a míst, kam chtěl sám přijít, a řekl jim: "Žeň je sice hojná, ale dělníků málo. Proste proto Pána žně, aby poslal dělníky na svou žeň. Jděte! Posílám vás jako ovce mezi vlky. Nenoste měšec, ani mošnu, ani opánky. S nikým se cestou nepozdravujte. Když někde vejdete do domu, napřed řekněte: 'Pokoj tomuto domu!' Bude-li tam člověk hodný pokoje, spočine na něm váš pokoj, jinak se vrátí k vám. V tom domě zůstaňte a jezte a pijte, co vám dají, protože dělník má právo na svou mzdu. Nepřecházejte z domu do domu! Když přijdete do některého města a přijmou vás tam, jezte, co vám předloží, uzdravujte tamější nemocné a říkejte jim: 'Přiblížilo se k vám Boží království!' "
Dílo a odkaz sv. Cyrila a Metoděje
je téma 363 ke dnešní dějepisné homilii podle projektu ČBK „Učící se církev“.
Úvod.
Evropa byla v době sv. Cyrila a Metoděje rozdělena na dva kulturní a politické celky – na říši Východořímskou a Západořímskou. Centrem Východořímské říše byla Byzanc, dnešní Istanbul (po uchvácení Turky). Byzanc byla sídlem Východořímského císaře, kulturní město, s hlavním chrámem Hagia Sofia. Slavila se v něm květnatá, slavnostní a zpěvná a časově náročná byzantská liturgie. Jazykem celé východořímské říše i byzantské liturgie byla řečtina. A pak zde byla západořímská říše, jejím střediskem byl Řím, sídlo Petrova nástupce, papeže. V celé západořímské říši kulturním jazykem byla latina. Naše jazyky – čeština, polština, ruština, němčina, francouzština – tehdy neexistovaly. Teprve se vyvíjely. Tehdy to byla jakási místní nářečí, bez písma, bez literatury, bez psaného slova. Všechno, co bylo psáno, knihy, zákony, výnosy –bylo v latině. Pokud to vůbec bylo. Vždyť číst a psát uměli vlastně jen kněží. I liturgie – mše sv., udělování svátostí byly v latině. Latina byla jazykem Evropy. Liturgie západořímské říše byla liturgie římská. Na rozdíl od byzantské byla a je stručnější a prostší. Není tak bohatá na zpěvy, slavnostní obřady a symboly. Zatímco byzantská liturgie se doposud slaví za ozdobnou stěnou, ikonostasem, naše liturgie se slavila původně na oltáři, který je otočen směrem na Východ, dnes se slaví na obětním stole, který je otočen k lidu.
Dílo: překlad Písma sv., církevních právních předpisů, slovanská bohoslužba.
Svatí Cyril a Metoděj vyrostli v byzantské liturgii. Tu měli v krvi. Tou žili. Když byli knížetem Rostislavem pozváni na Velkou Moravu, si však uvědomili, že se musí přizpůsobit tamějšímu lidu a jeho mentalitě. Že nemohou přijít s řečtinou, které by nikdo nerozuměl, ale ani s latinou, které také nikdo nerozuměl. Věděli, že je zde jazyková bariéra. Věděli, že ke zdejšímu lidu musí promlouvat v jejich řeči. Ale v jaké? Vždyť žádná jednotná řeč, kterou by mluvili všichni, neexistovala. Existovala tehdy jenom různá nářečí. Bylo nutné teprve jednotný jazyk vytvořit. Jakousi jednotnou, umělou, slovanskou řeč, slovanský jazyk. Cyril se pustil do díla. Za základ si vzal jihomakedonský dialekt, který se jen málo lišil od slovanského nářečí moravského. Pro tento jazyk sestavil sv. Cyril i abecedu. Tak vznikl jazyk staroslověnština a abeceda kyrilice neboli glagolice. Do tohoto jazyka přeložil sv. Cyril evangelia a texty liturgie. Jaké liturgie? Té římské nebo té byzantské? Cyril se uměl přizpůsobit. Vzal si za základ tzv. liturgii sv. Petra, která se užívala v západní části východořímské říše, a která v sobě spojovala prvky byzantské a římské liturgie.
Odkaz: víra, kultura, národní svébytnost (vědomí kulturní vyspělosti vytváří nárok na sebeurčení a právo na vlastní stát. Působením Cyrila a Metoděje jsme unikli osudu polabských Slovanů.
Slovanská liturgie byla tehdy něčím novým a u mnohých biskupů okolních zemí probouzela odpor. Zastávali názor, že liturgie může být slavena pouze řecky, hebrejsky nebo latinsky. Sv. Cyril neochvějně hájil slovanskou liturgii. Oba bratří byli předvolání do Říma, kde papež Hadrián II. slavnostním způsobem užívání slovanské liturgie povolil.
Sv. Cyril však v Římě onemocněl, v roce 869 v nedožitých 40 letech věku zemřel a byl pochován v bazilice sv. Klementa. Sv. Metoděj se vrátil na Velkou Moravu. Papež jej vysvětil na biskupa a přitom znovu potvrdil povolení slovanské liturgie.
Po smrti sv. Metodějev roce 885 se dílo sv. Metoděje rozpadlo. Slovanská bohoslužba byla na Moravě zakázána. Svatopluk Metodějovy žáky z Moravy vyhnal. Oni však slovanským jazykem dále šířili křesťanství na území dnešního Polska a Bulharska. Slovanská liturgie se na různých místech v Čechách udržela. Svatý Prokop sloužil se svými bratřími slovanskou liturgii na Sázavě. Svatý Václav byl vychováván knězem jak ve slovanské, tak i v latinské tradici.
Stalo se však historickou nutností, že nakonec v našich zemích zvítězila liturgie latinská. Latina byla mezinárodním jazykem, byla jazykem, kterým se vyučovalo na universitách, umožňovala myšlenkovou a kulturní výměnu po celé Evropě, od Španělska, Itálie až po severní oblasti Evropy. Tyto možnosti slovanský jazyk neměl. Za pomoci latiny se naše národy staly součástí kulturní Evropy, tento vývoj dosáhl svého vrcholu v době Karla IV., římského císaře a českého krále, který v Praze založil mezinárodní universitu. Přesto i v jeho době se v Praze vedle latinské někde slavila také liturgie slovanská. Ale postupně přece jen došlo k tomu, že národní jazyky v liturgii zcela převládly. Církev ovšem dodnes slavení liturgie, všech obřadů a svátostí i ve starém, předkoncilním obřadu umožňuje, při zachování latiny v liturgii, kdekoliv si to věřící přejí.
Na závěr:
Svatý Cyril a Metoděj dokázali skloubit řeckou i římskou tradici spolu k prospěchu věřících a svěřeného lidu. Nebáli se jít po nevyšlapaných cestách a jejich odkaz žije dosud. Působení Cyrila a Metoděje v našich zemích ztvárnilo předpoklady k vytvoření základu kulturní vyspělosti našeho národa a umožnilo prosazení našeho pozdějšího nároku na sebeurčení a práva na vlastní stát. S důvěrou se i nadále svěřujeme jejich přímluvě: „nezhyne rod, jenž věřit neustane, dědictví otců zachovej nám, Pane.“
Vypracoval Matonick
Všechna témata šestiletého projektu ČBK jsou uložena na www. Učící se církev - Signály - Matonick
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.