VZNIK A VÝVOJ STAROZÁKONNÍ ESCHATOLOGIE – téma 386 - neděle 17.11.2019

Náboženské představy, které se týkají posledních věcí člověka (eschatologie) se vztahují na osudy jednotlivců po smrti jako i na existenci národů a závěrečnou budoucnost všeho lidstva. Konec světa - apokalypsu nelze od eschatologie oddělit.

33. NEDĚLE V MEZIDOBÍ – 17.11.2019

Liturgické texty k bohoslužbě slova

• Komentář k 1. čtení z 2. knihy proroka Malachiáše (I C)    Mal  3,19-20a:

Čtení z knihy proroka Malachiáše je záznamem Hospodinova volání  po nápravě upadající víry a morálky lidu po druhé výstavbě chrámu v Jeruzalémě. Je současně proroctvím o blížícím se dnu soudu.  Prorok varuje ty, kteří nedbají na Boží zákony a na Boha takřka zapomněli. Těm, kdo ctí Boží jméno, však přináší naději. 

1. ČTENÍ Mal 3,19-20a: Hle, přijde den, který plane jako pec, slámou se stanou všichni zpupní, všichni, kdo se dopouštějí bezbožnosti; den, který přijde, je spálí - praví Hospodin zástupů - že po nich nezůstane kořen ani větev. Ale vám, kdo ctíte mé jméno, vzejde slunce spravedlnosti, které má záchranu na svých křídlech. 

• Komentář ke 2. čtení z 2. listu apoštola Pavla Soluňanům.  (I C)    2 Sol  3,7-12:

Autor se v poslední části 2. listu Soluňanům návodem k poctivému životu z víry. Činí tak kvůli nevhodnému chování některých věřících, kteří podlehli lenosti a zahálce. Vlastním  nasazením v práci jim apoštol Pavel dokazuje, že není jako oni a dává jim příklad k následování. Pán ho vždy najde připraveného: (Lk 12,35-48 ).

2. ČTENÍ 2 Sol 3,7-12: Bratři! Víte, jak nás máte napodobovat. Když jsme byli u vás, nezaháleli jsme ani jsme chleba nejedli od nikoho zadarmo. Naopak: ve dne v noci jsme se lopotili, abychom nikomu z vás nebyli na obtíž. Ne že bychom na to neměli právo, ale dáváme vám samy sebe za vzor, který byste mohli napodobovat. Ano, už tehdy, když jsme byli u vás, přikázali jsme vám: "Kdo nechce pracovat, ať nejí." A teď slyšíme, že někteří z vás žijí zahálčivě a vůbec nepracují, ale jsou velmi zaměstnáni věcmi, do kterých jim nic není. Takovým lidem důrazně přikazujeme mocí, kterou máme od Pána Ježíše Krista, aby v klidu pracovali a jedli chléb, na který si sami vydělají.

• Komentář k evangeliu podle Lukáše  (IC)  Lk  21,5-19:

První křesťané podle Lukášova evangelia pozorně naslouchali slovům Páně, prorokující  rozboření chrámu. Zamýšleli se nad jeho neblahou předpovědí i nad vlastními možnostmi, jak obstát ve všech dějinných proměnách. Z Ježíšova učení pochopili, že zkáza chrámu ještě neznamená konec časů. Pán nepřestane budovat své království a nedovolí, aby jeho lid, shromážděný v Kristu, propadl beznaději.  

EVANGELIUM Lk 21,5-19:  Když někteří mluvili o chrámu, jakými krásnými kameny a pamětními dary je ozdoben, řekl Ježíš: "Přijdou dny, kdy z toho, co vidíte, nezůstane kámen na kameni, všechno bude rozbořeno." Zeptali se ho: "Mistře, kdypak se to stane? A jaké bude znamení, že to už nastává?" Odpověděl: "Dejte si pozor, abyste se nenechali svést! Mnozí lidé totiž přijdou pod mým jménem a budou říkat: 'Já jsem to!' a 'Ten čas je tady!' Nechoďte za nimi! Až pak uslyšíte o válkách a vzpourách, neděste se, neboť to se musí stát napřed, ale nebude hned konec." Potom jim řekl: "Povstane národ proti národu a království proti království, budou velká zemětřesení, na různých místech hlad a mor, hrozné úkazy a velká znamení na nebi. Ale před tím vším vztáhnou na vás ruce, budou vás pronásledovat, vydávat synagógám na soud a do vězení, budou vás předvádět před krále a vladaře pro mé jméno. To vám dá příležitost k svědectví. Vezměte si tedy k srdci toto: Nepřipravujte se předem, jak se hájit. Vždyť já vám dám výmluvnost i moudrost, které nedovedou odolat ani odporovat žádní vaši protivníci. Budete zrazováni i od vlastních rodičů a sourozenců, příbuzných a přátel, a některé z vás usmrtí. Budete pro mé jméno ode všech nenáviděni. Ale ani vlas z hlavy se vám neztratí. Vytrvalostí zachráníte svou duši."

Vznik a vývoj starozákonní eschatologie 

je téma 386 ke dnešní biblické homilii podle projektu ČBK „Učící se církev“ s odkazem na znění  dnešního 1. čtení Mal 3, 19-20

Úvod.

Předposlední neděle liturgického roku zaměřuje náš pohled na poslední věci světa a člověka. Už vstupní antifona nedělní mše svaté odhaluje záměry, s kterými Bůh přichází k lidem: “Úmysly, které já mám, směřují k pokoji, ne k trápení, praví Pán. Budete mě vzývat a já vás vyslyším a shromáždím vás ze všech míst, kamkoli jsem vás rozptýlil” (Jer 29,11.12.14). Smrtí se člověk dostává na věčnost. Toto si představují různá náboženství velmi různě. Rozlišují rozdělení věčnosti na místo radosti (ráj, niva, nebe) a místo mučení (peklo, pekelná propast). Tato místa snad již existují, oddělena od země, nebo budou existovat teprve na konci světa. O místě, na které se zemřelý dostane, rozhodne buď soud, který posuzuje mravný život jednotlivců či národů, nebo je předem určeno jejich kultovním zasvěcením.

Individuální duše bude čekat na soudný den, na zmrtvýchvstání a počátek nového ráje a nové země. Očekávání spasení je vždycky nadějí budoucnosti, ať se jedná o spasení jednotlivce nebo o spásu národa.

Biblicky starozákonní eschatologie žije z božského příslibu budoucnosti jako života na této zemi. Spasení, založené na Hospodinově požehnání, však bude rušeno a rozrušeno neuposlechnutím smlouvy. 

Když byl roku 539 dobyt Babylon Kýrem Velikým, který uznával náboženskou svobodu, židé sami měli rozhodnout o svém dalším osudu, o své další cestě ke spáse. Mezi nimi panuje více názorů: Někteří se z Babylonu vrátit nechtějí, protože tam mají svůj majetek. Považují se za pravé nositele židovského národa. Proroci Tritoizaiáš,  Joel, Zachariáš a Malachiáš však lid vyzývají: "Postavme chrám znovu!" Slibují příchod národů na Sión, do nového Jeruzaléma, sídla Boha. Lid sice chrám obnoví, ale národy nepřicházejí. Vytváří se napětí mezi několika názorovými proudy. Nedokážou se shodnout ani se zbytkem těch, kteří zůstali v Izraeli. Nakonec je stmelí stavba chrámu. Roku 515 je nový chrám postaven a vysvěcen. Není krále, takže národ vede velerada a velekněz, chrámová teokracie. Centrem židovské komunity se stal chrám. Mnozí židé však žijí buď v roztroušení ve světě - v diaspoře - (ovlivněni mentalitou jiných národů) nebo v Jeruzalémě (uzavření do sebe). Zatímco část židů považovala současný stav za spásu a hlásají, že spása již nastala, že už je tady a všechno co se mělo stát, se stalo: je znovu postaven chrám, „jsme (celkem)svobodní“, nastala nová epocha, přišlo vykoupení, nic dalšího nepřijde.Druhá část národa ještě na spasení čeká. Ptá se: kde je nový David, kde je Nová smlouva? Ne, ještě není vše splněno, ještě se něco stát musí! 

Zrodí se mesianismus – přijde Mesiáš a založí nový stát, my budeme dobyvateli, budeme svobodní, budeme imperátory, budeme vyvoleným národem. A pak je tu ještě třetí názor – apokalyptika: svět už nemá naději, spása bude až po zkáze tohoto světa, nový svět začne z trosek toho starého. Pravá eschatologie, jak ji chápali už proroci, znamenala v chudobě ducha přenechat své naplnění Bohu, jemu ponechat hodinu i způsob, jak se vše naplní, a s důvěrou očekávat. Člověk však ve své nedočkavosti vytváří své varianty eschatologie - mesianismus a apokalyptiku.

Tritoizaiáš. „Potěšte, potěšte můj lid,“ praví váš Bůh. Mluvte k srdci Jeruzaléma, provolejte k němu: Čas jeho služby se naplnil, odpykal si své provinění. Vždyť z Hospodinovy ruky přijal dvojnásobně za všechny své hříchy.“ (Iz 40,1-2).

„Vystup si na horu vysokou, Sijóne, který neseš radostnou zvěst, co nejvíc zesil svůj hlas, Jeruzaléme, který neseš radostnou zvěst, zesil jej, neboj se! Řekni judským městům: „Hle, váš Bůh! Panovník Hospodin přichází s mocí, jeho paže se ujme vlády. Hle, svoji mzdu má s sebou, u sebe svůj výdělek. Jak pastýř pase své stádo, beránky svou paží shromažďuje, v náručí je nosí, březí ovečky šetrně vede.“ (Iz 40, 9-11).

Joel. Hle, v oněch dnech a v onom čase, kdy změním úděl Judy a Jeruzaléma, shromáždím všechny pronárody, svedu je do Doliny Jóšafatu a budu je tam soudit (to je Hospodin bude soudit) kvůli svému lidu, kvůli svému dědictví, kvůli Izraeli, kterého rozehnali mezi pronárody (Joel 4,1-2)

Zachariáš. „V onen den vytryskne pro dům Davidův i pro obyvatele Jeruzaléma pramen k obmytí hříchu a nečistoty“ (Zach 13,1).

Malachiáš. „Hle, posílám svého posla, aby připravil přede mnou cestu. I vstoupí nenadále do svého chrámu Pán, kterého hledáte, posel smlouvy, po němž toužíte. Opravdu přijde, praví Hospodin zástupů.“ (Mal 3,1).

Na závěr: 

Boží zjevení, týkající se Izraele a Božího lidu ale nekončí v žádném případě Malachiášem. Jestliže Bůh ve Starém zákoně slíbil budoucnost celému národnímu Izraeli, potom tuto skutečnost musíme brát doslovně a bez výhrad do té chvíle, dokud nám Duch svatý v Novém zákoně nesdělí skrze Krista a novozákonní pisatele, že tento slib znamená něco jiného, daleko vyššího a lepšího, něco, co bylo ve starozákonní době ještě tajemstvím a mělo být naplněno a dovršeno až Kristovým vítězstvím na kříži! Dovolme Bohu, aby nám skrze Nový zákon odhalil, jakou duchovní skutečnost zamýšlel, když ji ve fyzických stínech zobrazoval ve Starém zákoně. To platí ve všech oblastech jeho zjevení, nejen o budoucnosti Izraele.

Vypracoval Matonick

Názvy všech témat šestiletého projektu ČBK s odkazy na soubory s jejich vypracováním jsou přehledně uloženy na www. Učící se církev - Signály - Matonick