POSLÁNÍ CÍRKVE - téma 5 - 4.NEDĚLE ADVENTNÍ 22.12.2019
Církev je zároveň viditelná a neviditelná, pozemská i věčná, lidská i božská.Je nositelkou božského života. Svou svatou církev ustanovil Ježíš Kristus Syn Boží a bez přestání ji udržuje ve společenství víry, naděje a lásky zde na zemi, jako viditelný organizmus.
4. NEDĚLE ADVENTNÍ - 22.12.2019
Liturgické texty k bohoslužbě slova(A1)
- Komentář k 1. čtení z knihy proroka Izaiáše (I):
U judského krále Achaza se v dnešním čtení z knihy proroka Izaiáše setkáváme s typickými projevy, táhnoucími se dějinami vyvoleného národa. Spočívají na nedostatku důvěry lidu v Boží moc a to i u těch, kteří navenek Boha uctívají, ale veskutečnosti se odmítají nechat Bohem vést. Hospodin reaguje na tento problém a ústy proroka zvěstuje svůj vlastní příchod na svět v osobě Ježíše, který se zrodí z panny a z Božího Ducha.On v Božím lidu víru upevní a cestu ke spáse všem lidem zpřístupní. My dnes se svými bratry a sestrami v Kristu už patříme do svaté církve plné hluboké víry, jejíž hlavou je Kristus a v níž definitivně přebývá Bůh.
1.ČTENÍ Iz 7,10-14: Hospodin promluvil k Achazovi (skrze proroka Izaiáše): ”Vyžádej si znamení od Hospodina,svého Boha, ať hluboko v podsvětí či nahoře na výšinách!” Achaz však řekl: ”Nebudu žádat, nebudu pokoušet Hospodina.” Tu pravil Izaiáš: ”Slyšte tedy, Davidův dome! Nestačí vám omrzovat lidi, že omrzujete i mého Boha? Proto vám dá znamení sám Pán: Hle, panna počne a porodí syna a dá mu jméno Emanuel, to je ‚Bůh s námi‘.”
- Komentář ke 2. čtení z listu apoštola Pavla Římanům (I):
Že hlavou Božího lidu v církvi je Ježíš Kristus a že on náspovede ke spáse, byli pověřeni do celého světa hlásat jeho apoštolové, naplněni Duchem svatým. Církev jejich prostřednictvím od těch dob bez přerušení sděluje světu poselství této radostné zvěsti. A první apoštolové, jak psal i svatý apoštol Pavel, obdrželi od Boha vzácný dar. Bůh je obdařil svou láskou a povolal je do stavu svatých. Buďme hrdí na to, že viditelně patříme do svaté církve. Svaté především proto, že je v ní v Ježíši Kristu, samotný Bůh.
2. ČTENÍ Řím 1,1-7: Pavel, služebník Ježíše Krista, povolaný za apoštola, určený k hlásání radostné zvěsti. Bůh ji už předem slíbil ústy svých proroků ve svatém Písmě o svém Synu. Ten pochází jako člověk z rodu Davidova, duchem svatosti se prokázal jako mocný Boží Syn tím, že vstal z mrtvých: Ježíš Kristus, náš Pán. Od něho jsme dostali milost i apoštolské poslání, abychom na oslavu jeho jména přivedli k ochotnému přijetí víry všecky národy. K nim patříte i vy, protože si vás Ježíš Kristus povolal. Všem v Římě, které Bůh miluje a které povolal do stavu svatých: milost vám a pokoj od Boha, našeho Otce,a od Pána Ježíše Krista.
- Komentář k evangeliu podle Matouše (I):
Události, o nichž vypráví evangelium, nám dovolují proniknout k tajemství Ježíšova života. Jeho zrození je dílem Ducha svatého a na něho se vztahují Izaiášova slova, kteráteprve apoštol Matouš pochopil do hloubky a dal mu křesťanský výklad. Narozením Ježíše se naplnilo dávné proroctví o příchodu Mesiáše. Když pochopíme poslání Ježíše v dějinách a jeho spojení s církvíkřesťanů, počne se nám jasně rýsovat cesta i cíl Božího plánu.
EVANGELIUM Mt 1,18-24: S narozením Ježíše Krista to bylo takto:Jeho matka Maria byla zasnoubena s Josefem. Ale dříve než spolu začali bydlet, ukázalo se, že počala z Ducha svatého. Protože její muž Josef byl spravedlivý a nechtěl ji vydat pohaně, rozhodl se tajně se s ní rozejít. Když už to chtěl udělat, zjevil se mu ve snu anděl Páně a řekl: ”Josefe, synu Davidův, neboj se k sobě vzít svou manželku Marii. Vždyť dítě, které počala, je z Ducha svatého. Porodí syna a dáš mu jméno Ježíš; on totiž spasí svůj lid od hříchů.” To všecko se stalo, aby se naplnilo, co řekl Pán ústy proroka: ”Hle, panna počne a porodí syna a dají mu jméno Emanuel”, to znamená ”Bůh s námi”. Když se Josef probudil ze spánku, udělal, jak mu anděl Páně přikázal: vzal svou ženu k sobě.
Poslání církve
je téma 5 ke dnešní katechetické homilii podle projektu „Učící se církev“cyklus A Is odkazem na znění dnešního 2. čtení Řím 1,1 a Katechismus katolické církve (KKC 770 -776).
Úvod.
Církev existuje po staletí v dějinách a zároveň je přesahuje. Skrývá v sobě tajemství, které není možno zachytit jedním přímým a prostým pohledem, nýbrž jen prostřednictvím toho, čím se odráží v naší mysli. Pouze očima víry lze v její viditelné části zahlédnout zář její duchovní úrovně (770).
Církev zároveň viditelná a duchovní.
K tajemství církve patří, že je zároveň viditelná a neviditelná, pozemská i věčná, lidská i božská. Je nositelkou božského života. Svou svatou církev ustanovil Ježíš Kristus Syn Božía bez přestání ji udržuje ve společenství víry, naděje a lásky zde na zemi, jako viditelný organizmus. Je společností vybavenou hierarchickými orgány, uspořádanou a řízenou Petrovým nástupcem a biskupy jako viditelné shromáždění i duchovní společenství. Duchem svatým je pozemská církev obdařená nebeskými dary. To obojí tvoří jedinou složenou skutečnost, srůstající z lidského a božského prvku (771).Viditelná církev má místo v Božím plánu a je jí určeno poslání, autorita a zaslíbení dané Kristem:„Dám ti klíče království nebeského“(Mt 16,19).Viditelné církvi patří také slovo evangelisty Matouše:
Samotný rozsah Písma a rozpoznání jeho inspirace Duchem svatým, je rozhodnutím viditelného a autoritou obdařeného seskupení, totiž biskupů církve. O sporných otázkách církev rozhodovala na mnoha koncilech a synodách – tam se vyjadřovali skuteční, viditelní lidé – biskupové – k obtížným otázkám, které křesťané té které doby řešili. Rozpoznání nauky o Otci, Synu a Duchu svatém jako Trojici či dvou přirozeností v Kristu jsou výsledkem tohoto rozhodnutí viditelné a skutečné církve.
Církev, která není v žádnémpřípadě viditelná, nemůže mít logicky žádnou autoritu, protože nikdo nemůže být vázán, aby se jí podřídil, aby jí naslouchal, když vyučuje a rozhoduje ve sporných otázkách. Pouze viditelná církev obdařená autoritou mohla položit pilíře, podpírající křesťanskou víru a praxi v běhu staletí.
Kristova církev je ta, kterou vyznáváme ve Vyznání víry jako jednu, svatou, katolickou a apoštolskou. Po svém zmrtvýchvstání ji náš Spasitel odevzdal Petrovi jako pastýři (Jan 21,17), jemu a ostatním apoštolům ji svěřil, aby ji šířili a řídili (Mt 28,18), a provždy ji postavil jako sloup a pevnou oporu pravdy (1 Tim 3,15).
Církev - tajemství spojení lidí s Bohem.
Cílem Božího plánu je sjednocení Jeho osoby se svým lidem. Učinil tak prostřednictvím Ježíše Krista. Apoštol Pavel přirovnává spojení Syna Božího s viditelnou církví k manželství, v němž je s Ním spojena jako se svým ženichem. V tom tkví velké tajemství církve (772). Církev je milující snoubenkou. Je to společenství lidí spojených s Bohem svatou láskou, která nepřestává. Na cestě ke svatosti ji předchází pouze Panna Maria, Matka Boží (773).
V listech apoštola Pavla najdeme pojetí církve jako „Kristova těla“ (1Kor 12,12-13 a Řím 12,4-5). Přirovnání církve ke Kristovu tělu osvětluje úzký vztah mezi církví a Kristem. I Ježíš mluví o těsném spojení mezi ním a těmi, kdo ho budou následovat: „Zůstaňte ve mně a já zůstanu ve vás… Já jsem vinný kmen a vy jste ratolesti“(Jan 15,4-5).Ještě hlouběji je tato jednota zvýrazněna při eucharistii: „Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm“(Jan 6,56).
Další charakteristickým místem, kde existuje spojení církve s Bohem, je „chrám Ducha svatého“. Po Ježíšově zmrtvýchvstání se Duch svatý stal jednotícím prvkem věřících, kteří na apoštolském základě a s Kristem jako nárožním kamenem vytvářejí pro Něj
„duchovní příbytek Boží (Ef 2,18-22).
Boží Duch, který je počátkem každé spásonosné činnosti, sjednocuje prostřednictvím křtu, uzdravuje a posvěcuje svátostmi, posiluje v ctnostech a dává rozmanité dary (charizmata), které uschopňují k přijetí různých úkolů užitečných pro rozvoj církve – Kristova Těla.
Církev - všeobecná svátost spásy.
Největším tajemstvím Kristovy církve je samotný Kristus. On založil svou církev jako tajemně přítomné království Boží, viditelné na zemi.Všechny spásné prostředky byly a jsou totiž Bohem dávány skrze Krista, jehož je církev Tělem. Církev je tedy Boží lid jdoucí k Otci, v Kristu a pod vedením a posvěcením Ducha svatého. Sedm svátostí jsou znamení a nástroje, jimiž Duch svatý šíří milost Krista. Církev tedy vlastní a sděluje neviditelnou milost Boží. Proto je i sama nazývána „svátostí“ (774).
Podle 2. vat. koncilu je katolická církev: v Kristu svátostí spásy, znamením vnitřního spojení s Bohem a jednoty celého lidstva (775). Jako svátost je církev Kristovým nástrojem k vykoupení všech. V ní se Kristus zjevuje a uskutečňuje tajemství Boží lásky vůči lidem. Zde působí, aby celé lidstvovytvořilo jeden Boží lid, aby srostlo v jedno Tělo Kristovo a aby bylo vybudováno v jeden chrám Ducha svatého (776).
Na závěr:
Církev je tajemné rozšíření Nejsvětější Trojice, které nás nejen připravuje na život v jednotě s ní, nýbrž nám už nyní dovoluje mít na něm účast. V tom tkví poslání Církve, která pochází ze života Trojice a je plná Trojice. Je pro nás „rozesetým a sdíleným Kristem“; je, „pokračujícím Vtělením“; „přítomností Krista na zemi“, mluví „s autoritou Krista přítomného a žijícího v ní“. Je Kristova nevěsta a jeho tělo. Je rovněž celá svatá a posvěcující. A jako je Bůh náš Otec, ona je naše Matka.
Vypracoval Matonick
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.