VĚŘÍM VE VZKŘÍŠENÍ TĚLA - TÉMA 61 - 32. NEDĚLE V MEZIDOBÍ 8.11.2020

Kristovo a naše vzkříšení. Jak budou mrtví vzkříšeni? Smrt a smysl křesťanské smrti. Příprava na smrt.  Křesťané  věří, že život člověka přirozenou smrtí těla lidského nekončí (1007), věří ve vzkříšení mrtvých na konci časů a v život věčný (988). Věří, že tak jako Kristus vstal z mrtvých a žije na věky, tak také mnozí budou po své smrti žít navěky se vzkříšeným Kristem (989).  Bude žít nejen jejich nesmrtelná duše, ale znovu ožijí i jejich těla (990).

Věřit ve vzkříšení z mrtvých je podstatný prvek křesťanské víry od jejich počátků (991), který se prosadil jako důsledek víry v Boha, Stvořitele celého člověka, jeho duše i těla (992). Důrazně  ji hlásal už Ježíš konstatováním, že Bůh není Bohem mrtvých, ale živých (993). Ježíš dokonce váže víru ve zmrtvýchvstání na svou vlastní osobu, když praví: Já jsem vzkříšení a život a dává tím záruku, že on sám některým mrtvým vrací život (994). Věří, že vstanou z mrtvých jako on, s ním a skrze něho (995) a to i přesto, že základní křesťanská víra a naděje narážela od počátku na silný odpor a nepochopení (996). Už nyní na zemi se život křesťanů díky křtu a víře s pomocí Ducha svatého podílí na Kristově smrti a vzkříšení (1002, 1003). V očekávání onoho dne je jejich tělo i duše  prosyceno vědomím a vírou, že žije v Kristu, že jejich těla jsou Jeho údy (1004).

Co znamená  vzkříšení? Při smrti, odloučení duše a těla, propadá tělo rozkladu, kdežto duše jde vstříc  Bohu. Zůstává v očekávání, až bude znovu spojena se svým oslaveným tělem. Bůh ve své všemohoucnosti definitivně vrátí život našim tělům tím, že je spojí s našimi dušemi mocí Ježíšova zmrtvýchvstání (997).

Budou vzkříšeni všichni. Jedni k životu, jiní k odsouzení (998). Všichni vstanou se svým vlastním tělem, proměněným v tělo „zduchovnělé“ (1 Kor 15,44) (999).  Nevíme, jak bude proměněno, poněvadž to přesahuje možnosti naší představivosti a našeho rozumu a je přístupné jen naší víře (1000). Stane se tak s konečnou platností „v poslední den“ Jan 6,39-40) „na konci světa“ (2. vat. koncil) ; (1001).

Viz též dnešní druhé čtení (1 Sol 4,16): Text z listu apoštola Pavla Soluňanům je psán všem věřícím lidem. Těm, kteří uvěřili v Ježíše ukřižovaného a vzkříšeného a stále  s nimi spojeného. Těm, kteří čekají na Jeho příchod, a kteří ví, že i mrtví vstanou, s Ním se opět sejdou a budou už navždycky s Ním. 2. ČTENÍ 1 Sol 4,13-18: Nechceme vás, bratři, nechat v nevědomosti o těch, kteří už zemřeli. Nesmíte pro ně truchlit tak jako ostatní, kdo nemají naději. Poněvadž věříme, že Ježíš umřel i vstal z mrtvých, věříme také, že s Ježíšem přivede Bůh i ty, kdo zesnuli ve spojení s ním. Říkáme to přece, jak nás Pán o tom poučil: My živí, kteří se dožijeme příchodu Páně, nepředstihneme ty, kdo budou už mrtví. Až totiž bude dán rozkaz, až zazní archandělův hlas a Boží polnice, sám Pán sestoupí z nebe. Napřed vstanou zemřelí křesťané, potom my, kteří do té chvíle zůstaneme naživu, budeme spolu s nimi uchváceni v oblacích do vzduchu vstříc Pánu. A pak už budeme  s Pánem navždycky.Těšte se proto navzájem tím, co jsem vám teď řekl.

Křesťané smrt chápou tak, že je stavem přechodným. „Nejprve je třeba zemřít opustit domov tělesný a odebrat se do domova k Pánu“ (2Kor 5,8). Díky Kristu má křesťanská smrt kladný smysl.  Apoštol Pavel píše: „Tohle je jisté: když jsme s ním umřeli, budeme s ním také žít“ (2 Tim 2,11).Už pokřtěním je svátostně spojen každý křesťan  s Kristem k tomu, aby žil životem novým jako žil a zemřel On. Umírá-li křesťan v Kristově milosti, tělesná smrt završuje přivtělení k němu v jeho vykupitelském úkonu (1010). Mnozí křesťané zakoušejí vůči smrti podobnou touhu, jako měl apoštol Pavel a mohou proměnit podle Kristova příkladu svou vlastní smrt v úkon poslušnosti a lásky k Otci (1011). V liturgii církve je za zemřelé křesťanský pohled na smrt vyjádřen větou: „Život těch, kdo v tebe věří, nezaniká, ale ve smrti se naplňuje, a když se rozpadne naše pozemské obydlí, dostaneme u tebe domov věčný“ (1012).

Smrt je konec pozemského putování člověka, času milosti a slitování, který mu Bůh dopřává, aby naplnil svůj pozemský život a aby rozhodl o svém posledním osudu (1013). Církev katolická nás vybízí, abychom se připravovali na hodinku své smrti (1014). Abychom si vždycky ve skutcích i myšlenkách počínali tak, jako bychom už dnes umírali. Když budeme mít čisté svědomí, nebudeme se příliš smrti bát. Proto je lepší chránit se hříchů než před smrtí utíkat.Nebudeme-li připraveni dnes, jak budeme zítra? 

Podle projektu „Učící se církev“.  Vypracoval Matonick.