PRONÁSLEDOVÁNÍ CÍRKVE ŘÍMSKÝM STÁTEM (64-311) - TÉMA 102 – SLAVNOST SV. PETRA A PAVLA - ÚTERÝ 29.6.2021

Římský stát se zpočátku choval ke křesťanství celkem nevšímavě. Dbal pouze na to, aby jeho stoupenci nevybočovali z poddanských povinností. Přesto místy docházelo k jejich stíhání, k němuž nejčastěji zavdávala příčinu neúčast křesťanů na císařském kultu. Ale ve 3. století se již křesťanství rozšířilo takovou měrou, že velký počet jeho přívrženců vzbuzoval u státu obavy. Křesťané se v prvních třech stoletích po Kristu stali objektem pronásledování světských panovníků, z nichž krutostí a rozsahem nejvíce vynikli římští  císařové Nero, Decius, Valerián  a Dioklecián. Římský stát začal přijímat, podporovat a rozdmýchávat pomluvy a zášť pohanských lidových vrstev proti křesťanům, kteří z větší části náleží k lidem prostého původu, často osobně nesvobodným a nechráněným římským občanstvím. Mnohdy postačí pouhé obvinění z nedovoleného náboženství. Jsou poté vyslýcháni a dokonce popravováni. Odsouzenci jsou rváni na kusy psy, přibiti na kříže či upalováni. Tomuto období se připisuje i smrt sv. Petra a sv. Pavla. Ještě před rozpoutáním masového pronásledování po požáru Říma v roce 64 byl zatčen a uvězněn apoštol Pavel a později i Petr. Zanedlouho poté byli oba odsouzeni k smrti a popraveni. Císař Decius postřehl, že organizovaná společenská moc církve vyrostla v nebezpečného konkurenta státu, v činitele, který jej hrozil podrýt a zmařit jeho moc. Za takových okolností se císaři nezdála zdrženlivá politika, kterou stát do té doby zachovával, na místě a zahájil r. 250 proti křesťanům vyslovený boj. Za jeho vlády se uskutečnil první celoříšský organizovaný zásah proti křesťanům. Navzdory těžké světové situaci, navzdory jisté krizi v církvi nebo v křesťanství vůbec, má křesťanské poselství vždy svou sílu. Nero a další císaři pronásledovali křesťany nikoliv z obavy před ohrožením z jejich strany, ale kvůli ideálům, které hlásali. I přes nedokonalosti  lidí církve, křesťanství a evangelium prokázalo schopnost měnit skutečnost. Právě toho se bojí fundamentalisté a nepřátelé církve všech dob. Bojí se, že křesťané změní jejich uspořádaný svět, že ho znejistí. Po r. 284 vládl císař Dioclecián. Zpočátku si jeho vláda nesla prvky tolerance ke křesťanům. Počet křesťanů v té době rostl a zároveň stoupal jejich vliv v armádě a byrokracii. To komplikovalo panovníkovy snahy o obnovu říše, například v případě, kdy křesťanští vojáci odmítali bojovat. Dioclecián  proto vydal v roce 303 edikty proti křesťanům, v němž přikazuje veřejně se přihlásit ke státním pohanským kultům, zakazuje křesťanské bohoslužby a rituály, ničí křesťanskou literaturu, dokonce boří křesťanské chrámy. Křesťané jsou vrháni do arén jako potrava pro hladovou dravou zvěř. Mnoho křesťanů projevilo nebývalou odhodlanostsetrvat  u své víry a dobrovolně se stalo mučedníky.

Teprve až po Dioclecianově odstoupení jeden ze spolucísařů roku 311 pronásledování křesťanů zastavil. Když se dostal k moci císař Konstantin, rozhodl se dát křesťanům Milánským ediktem (313) svobodu. Tolerance a laskavost však nebyla  jeho jediným motivem. Konstantin pochopil, že jen radikálním obratem dosavadní politiky může obnovit zchátralou soudržnost: křesťanství, které dosud vždycky platilo za ohrožení státu, se mělo pozvolna samo stát ideologickým základem státu. To nebyla jen pomoc římskému státu, nýbrž také křesťanství tím bylo „zneškodněno“, neboť bylo zavázáno ke společné odpovědnosti.Toto pochopení bylo velikým politickým výkonem císaře Konstantina. O šedesát let později, po toleranci a zrovnoprávnění, učinil císař Theodosius  r. 380 další krok: učinil křesťanství definitivně státním náboženstvím a začal pronásledovat zase pohany. Tím začala epocha spojení církve a státu, plná konfliktů, jež na půl druhého tisíciletí utvářela podobu křesťanství.

Téma je podrobněji vypracováno, včetně textů ke čtení z Písma k bohoslužbě slova a komentářů k nim i pro dnešní mši, s odkazy na Písmo, KKC a YOUCAT, podle osnov projektu ČBK „Učící se církev  a je uloženo na Signálech: https://matonick.signaly.cz/1506/pronasledovani-cirkve-rimskym-statem-64