Témata k nedělní a sváteční liturgii

VÍRA ČINNÁ (A ZÁSLUŽNÉ SKUTKY) - TÉMA 115 „UČÍCÍ SE CÍRKEV“ – 24. NEDĚLE V MEZIDOBÍ 12.9.2021

11. 9. 2021 17:24

Ke konečné spáse dospěje ten, který umírá v přátelství s Bohem a získá život věčný.Teologicky se toto přátelství nazývá též „stavem milosti“, darované podle úrovně víry člověka v okamžiku jeho smrti. Ježíš říká:  kdo vytrvá až do konce, bude spasen.“ (Mt 24,13).

Stačí ke konečné záchraně člověka samotná víra, nebo musí být pro jeho spásu víra provázena  skutky? To je teologická otázka, nad kterou vedou spory různé skupiny křesťanů. Dnešní téma má nás vést k zamyšlení nad odpovědí z hlediska katolické církve. 

Víra bez skutků je mrtvá. Nestačí věřit, ale je třeba víru dokazovat skutky.To nám vzkazuje apoštol Jakub ve druhém čtení. Víra v Ježíše Krista skutečně vede ke spáse (srov. Gal 2,16Ef 2,8–9) a je to ona a nikoli skutky, které člověk koná. Avšak křesťan zároveň s úzkostlivou bázní pracuje na tom, aby dosáhl spásy(srov. Flp 2,12). Víra křesťana není pouze mluvením naprázdno, ale je-li skutečně vírou, pak je doprovázena skutky.Nestojí Jakub proti Pavlovi? Ne. Jakub odsuzuje víru bez skutků, Pavel skutky bez víry. Pouhá víra a pouhé skutky nestačí. Člověka spasí víra, projevená činem, láskou (1 Kor 13,2).

Jedním z nejčastějších citátů  z Písma od apoštola Pavla, který je ze strany některých protestantů citován ohledně tvrzení, že člověk je spasen pouhou vírou, je:Milostí tedy jste spaseni skrze víru. Spasení není z vás, je to Boží dar; není z vašich skutků, takže se nikdo nemůže chlubit.(Ef 2,8-9). Na první pohled tento citát popírá to, co se katolíkům obvykle vytýká, totiž důraz na dobré skutky. Jenže onen citát v konfliktu s katolickým učením není. V pavlovské teologii má totiž spása zjevně více časových rozměrů. Zde se jedná o vztah k minulosti. Na jiných místech v pavlovských listech se hovoří o spáse, která probíhá, a také o spáse, kterou křesťan teprve přijme. Toto místo z listu Efezským hovoří tedy o počátcích víry, o prvotní víře, kterou člověk dostává, když přichází k Bohu. Katolická církev však neučí, že by si tuto prvotní víru člověk zasloužil svými dobrými skutky. Ospravedlněni jsme zdarma, neboť nic z toho, co ospravedlnění předchází, ať víra, nebo skutky, nezasluhuje milost ospravedlnění, neboť  jak Pavel říká: „Když z milosti, tedy ne na základě skutků- jinak  by milost nebyla milostí“ (Řím 11,6).

Když Pavel hovoří o skutcích, nemá však tím zřejmě na mysli „dobré skutky“, ale skutky podle mojžíšského Zákona. Chce tedy zřejmě říci, že dodržování předpisů mojžíšského zákona člověka nespasí, ale jedině víra v Krista Ježíše (srov. Řím 2, 6-11Řím 2,17-21; Řím 2,25-29Řím 3,21-22Řím 3,27-30). Z toho vyplývá, že se židé podle Písma nemají proč před pohany chlubit tím, že mají výjimečný vztah   s Bohem na základě dodržování požadavků mojžíšského zákona a obřízky. Katolická církev tedy učí něco, co se zcela zakládá na slovech Písma:“Člověk je ospravedlněn vírou bez ohledu na skutky Zákona(srov. Řím 3,28). Ovšem připojuje , že je člověk ospravedlněn nejen vírou samotnou, ale vírou, která se „uplatňuje láskou“ (srov. Gal 5,6).,„neboť víra bez skutků je mrtvá“ (Jak 2,18-26).

Ke spáse je nutná Boží milost. Milosti se člověk otevírá vírou. Ta  se rodí v důsledku přímého působení Ducha svatého v nitru člověka. Výraz „milost“ je v Písmu používán v různých významech. Ve vztahu ke spáse je dobrou definicí milosti „nezasloužená Boží přízeň“. Milost je dávána zdarma. Přichází k nám od samotného Boha, který je zdrojem každého dobrého a dokonalého daru (Jak 1,17). Milost získaná vírou se nazývá habituální či posvěcující milost. Je trvalým stavem, pokud ji člověk vlastním rozhodnutím nepozbude. Bůh dává každému dostatečnou počáteční milost k tomu, aby uvěřil a obrátil se. Záleží na ochotě na tuto nabídku odpovědět. Tomu, kdo je ochoten milost přijmout, dává Bůh účinnou milost, která ho pohne k víře, pokání, obrácení a k rozhodnutí následovat Krista. Posvěcující milost Bůh poskytuje člověku vždy svobodně a svrchovaně. Křest může posvěcující milost poskytnout, případně rozmnožit (u toho, kdo už vírou milost přijal) a potvrdit. Svátost smíření může navrátit člověka do stavu posvěcující milosti, pokud ji ztratil, a rozmnožit ji, pokud ji oslabil. Pro získání věčné blaženosti je nutný stav posvěcující milosti v okamžiku smrti. Posvěcující milost je dostačujícím podnětem k dovršení spásy člověka u Boha.

Bůh poskytuje též pomáhající milost, která konání dobrých skutků usnadňuje. Tato milost se může vztahovat na jednotlivé činy a může také podporovat člověka  v různých životních stavech (manželství, kněžská služba, nemoc a pod.).                                                     Dobré skutky konané ve stavu posvěcující milosti nejsou konány z touhy po odměně nebo ze strachu před trestem. Člověk je koná z lásky. Znamená to, že ti, kdo z nezasloužené milosti dostali dar víry, skutečně uvěřili a živou vírou si přivlastnili vykoupení, budou za činy nezištné lásky odměněni tou největší nebeskou blažeností. Dobré skutky bez Boží milosti jsou mravně hodnotné, ale pro získání spásy nestačí.

Závěrem: Víra v evangelium Ježíše Krista, kterou jsme obdrželi jako nezasloužený dar pomocí posvěcující a pomáhající Boží milosti, je živá a činná tím, že  konáme záslužné dobré skutky nezištné lásky k Bohu a k bližním.Co nám zajistí vstupenku do nebe – víra nebo skutky? Podle našeho chápání Písma: Jistotu občanství v Božím království můžeme získat živou vírou v Ježíše Krista, doprovázenou konáním dobrých skutků, které pro nás připravil samotný Bůh svou milostí. 

Téma je podrobněji vypracováno, včetně textů ke čtení z Písma k bohoslužbě slova a komentářů k nim i pro dnešní mši, s odkazy na Písmo, KKC a YOUCAT, podle osnov projektu ČBK „Učící se církev

 a je uloženo na Signálech - viz: https://matonick.signaly.cz/1509/vira-cinna-a-zasluzne-skutky

Zobrazeno 76×

Komentáře

Napsat komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Archiv

Autor blogu Grafická šablona Nuvio