VÝKON KRISTOVA KNĚŽSTVÍ (VNITŘNÍ STRÁNKA LITURGIE) - TÉMA 123 „UČÍCÍ SE CÍRKEV“ – 31. NEDĚLE V MEZIDOBÍ 31.10.2021

Slovo liturgie spojuje dvě řecká slova: lid a dílo. Liturgie je tedy konání lidu nebo také konání Boha pro lid. Církev dnes používá definici, že liturgie je „výkon Kristova kněžství“. Tím se chce říci, že když Boží lid slaví liturgii, koná Ježíš to samé, co dělal za svého pozemského života. Patří sem mše svatá, denní modlitba církve – breviář, svátosti a svátostiny – jako různá žehnání, svatba, pohřeb či exorcismus. Kristus je  velekněz Nového zákona. Nositelem liturgie pak je jeden hierarchicky členěný kněžský Boží lid, který se účastní na Kristově kněžství křtem a svátostným svěcením. K bližšímu vysvětlení je nutné si znovu pročíst téma 121 Učící se církev :  „LITURGIE - DÍLO NEJSVĚTĚJŠÍ TROJICE“, předcházející tématu dnešnímu.  viz: https://matonick.signaly.cz/2110/liturgie-dilo-nejsvetejsi-trojice-tema-121-ucici-se-cirkev-29-nedele-v-mezidobi-17-10-2021   a také, abychom lépe porozuměli dnešnímu druhému čtení z listu Židům: 

2. ČTENÍ Žid 7,23-28: Čtení z listu Židům. Bratři! V době starozákonní mnozí se stávali kněžími, protože umírali, a nemohli tedy jimi být stále; Ježíš však je navěky, a proto jeho kněžství nepřechází na nikoho jiného. Proto také je schopen přinést úplnou spásu těm, kdo skrze něho přicházejí k Bohu, neboť je stále živ, aby se za ně přimlouval. Ano, právě takového velekněze jsme potřebovali: aby byl svatý, nevinný, neposkvrněný, oddělený od hříšníků, vyvýšený nad nebesa, který nemá zapotřebí, jako ( jiní ) velekněží, stále a stále podávat oběti nejprve za hříchy vlastní a teprve potom za hříchy lidu. (Ježíš) to učinil jednou provždy, když sám sebe přinesl v oběť.  Zákon totiž ustanovuje za velekněze lidi, kteří jsou podrobeni slabosti; ale ona přísaha - pozdější než Zákon ustanovuje Syna, který dosáhl dokonalosti navždy.

Každý bohoslužebný úkon má svou vnitřní a vnější stránku, které na sebe vzájemně působí. Skrze úkony se vnějším způsobem vyjadřují vnitřní duchovní postoje. Člověk je totiž  bytost tělesně-duchovní (má duši i tělo)  a při každém vnitřním projevu musí zapojit také své tělo. Dává tím najevo úplnou účast na tom kterém úkonu. Když přijdeme do cizí země s cizí řečí, nejdříve ničemu nerozumíme. Získáme sice určitý dojem z melodiky řeči, ale teprve když se s ní seznámíme, začneme rozlišovat jednotlivá slova. Podobně je tomu s "řečí" liturgie. Kdo nezná její vyjadřovací prostředky, může o věcech Božích získat pouze povrchní dojem, kterým může dokonce i chybně pochopit, co nám chce liturgie sdělit. Někteří lidé mají to štěstí, že se naučili řeči liturgie jako své mateřské řeči. Vrostli do ní, byla jejich vlastnictvím od vždy, aniž by se museli nějak zvlášť namáhat. Ať už je nám řeč liturgie vlastní nebo cizí, abychom jí porozuměli, musíme se seznámit se slovy a gesty, jimiž naše Matka Církev na zemi oslavuje nebeského Otce.Tridentský koncil říká že: Lidská přirozenost je stvořena tak, že bez vnější pomoci nemůže snadno vystoupit k rozjímání o božských věcech. Proto zavedla církev určité formy bohoslužby. Používají se různé bohoslužebné úkony a předměty, jako různá žehnání, svíce, kadidlový kouř, roucha a mnoho dalšího v souladu s apoštolským ustanovením a tradicí.Skrze viditelná znamení mají být srdce věřících přivedena k nahlédnutí do vznešených božských skutečností.

Rituální vyjadřovací způsoby ale neexistují pouze v liturgii. Hrají důležitý význam v každodenním životě. Například v rodině by bylo naprosto nedostatečné nosit vzájemnou lásku a úctu jenom v srdci a nikdy ji navenek neprojevit. Naopak, vnitřní postoje musí být vyjádřeny konkrétním vnějším znamením, např. dobrým slovem, polibkem, nebo třeba kyticí. Jak by vypadala rodina, kde by se všichni prý měli rádi, ale tvářili by se jako sfingy bez pohnutí? Kde se vnější znamení vnitřní lásky zanedbávají, kde jeden druhého nikdy nepozdraví, neusměje se, neprojeví mu nějakou pozornost, tam brzy atmosféra zřetelně vychladne a zmizí brzy i ta vnitřní láska a úcta. Stejně tak nemůžeme ani v náboženském životě přehlížet vnější znamení a říkat, že hlavní věcí je mít v srdci vnitřní úctu a lásku k Bohu a bližnímu. I když vnitřní postoj je nesporně důležitější, než jeho vnější vyjádření, bylo by zcela nesprávné stavět jedno proti druhému a pokládat vnější liturgické projevy za vedlejší. Bez vnějších znamení úcty nutně zmizí časem i úcta v srdci. 

Liturg, který se domnívá, že vystačí s minimálním počtem vnějších obřadů, přivede svou bohoslužbu k takové banální plochosti, až se taková liturgie stane neschopnou podporovat vnitřní křesťanské postoje a zbožnost. Jistě nemůže být ani pouhý obřad bez vnitřního obsahu náhražkou vnitřního postoje. Bez vnitřní stránky je liturgie pouhou ceremonií. Vnější krása a bohatství liturgie má pěstovat vnitřní náboženský život. A naopak uvnitř prožívaná láska a úcta k Bohu má nalézt své vyjádření v kráse a důstojnosti vnějších liturgických projevů.

Odkazy na liturgické texty z Písma k bohoslužbě slova  na 31. neděli   v mezidobí 31.10.2021: 

1. čtení : Deuteronomium  6,2-6

Žalmy 18, 2-3a. 3bc-4. 47+51ab, odpověď: Miluji tě, Hospodine, má sílo!

2. čtení: Židům 7,23-28

Evangelium: 

Marek 12,28b-34