Témata k nedělní a sváteční liturgii

CÍRKEV SE ZAPOJUJE DO SPOLEČENSKÉHO ŽIVOTA - TÉMA 168 „UČÍCÍ SE CÍRKEV“ – STŘEDA 29.6.2022

28. 6. 2022 20:43

Církev se počátkem středověku stala respektovanou organizací. Díky jednotné organizaci římské říše se církev mohla přes všechna protivenství rychle rozrůstat.Výkon kněžských funkcí tehdy příslušel jen některým  biskupům. Ti byli považováni za nástupce Kristových učedníků – apoštolů. V prvotním sboru si byli zcela rovni. Jak stoupal jejich vliv, přestávala od 4. století jejich vzájemná rovnost platit. „Moc klíčů“ daná Petrovi se začíná v západní církvi od 5. století chápat jako privilegium římského biskupa. Již v 6. století je primát biskupa v Římě zcela zřejmý. Papež Řehoř I., vyhlásil, že římský biskup je přímým následovníkem sv. Petra, kterému bylo Ježíšem Kristem svěřeno opatrovnictví nad celou církví. Pod biskupem římským jsou ustanoveni biskupové, kteří řídí své diecéze. Pod nimi jsou kněží a jáhnové.
Konečná struktura církevní organizace se dotvořila v době Karla Velikého (748-814). Začaly vznikat farní obvody jako základní organizační jednotky, jejichž centrem byl kostel. Vyšší jednotkou bylo děkanství. Několik děkanství tvořilo diecézi v čele s biskupem. Arcibiskupství podléhaly nejméně dvě diecéze a samo bylo podřízeno papeži. Další hodností byla hodnost kanovnická. Ve vrcholném středověku již byl na prvním místě církevní hierarchie papež, který byl hlavou veškerého křesťanstva. Pod ním byli kardinálové, kteří tvořili součást římské kurie. Biskupové se stali základní jednotkou na koncilu. Tituly kardinál a arcibiskup,  postavení nad jiné biskupy a spravující více území, byly používány až v době pozdního středověku. Druhou linii církevní organizace tvořila síť klášterů.
Se sílícím vlivem na duchovním životě lidí se zvětšoval i vliv církve na světské záležitosti. Církev se začíná formovat do podoby připomínající pyramidu císařské moci. Ideálem je církev, jež společně s císařem zajišťuje přímou Boží vládu nad vším lidem, čili teokracie.Řada panovníků se snažila moc církve omezit, ale jejich úsilí se ukázalo jako marné. Církev se rychle stala feudální vrchností disponující bohatými finančními zdroji a velkými pozemky.

Církev se také stala nositelkou vzdělanosti, neboť celková úroveň vzdělanosti oproti antice výrazně poklesla a udržovala ji jen činnost duchovenstva. Většina škol vznikala při klášterech. Učili se v nich číst, psát, počítat a schopnosti plynule a srozumitelně vykládat různé problémy. K šíření vzdělanosti dopomohly i klášterní knihovny. Rukopisy se v klášterech opisovaly ve zvláštních dílnách – skriptoriích. Rozvinuly se literární žánry známé z antiky, vznikly i žánry nové. Rozmachu se dočkala lyrická tvorba, zejména lyrika duchovní, a produkce satirická. O živém a novém vývoji svědčí  pro středověk věda, teologie a filozofie. Podobný obraz shledáme, seznámíme-li se světem středověkého výtvarného umění, zejména v architektuře, ale  i u hudby.

Spojení církve a školy je staré jak církev sama. Náznaky tohoto spojení můžeme najít už na stránkách Nového zákona. Apoštol Pavel a vlastně i samotný Pán Ježíš místy užívali metody rabínské pedagogiky pro první šíření radostné zvěsti. Podobně církevní otcové posilovali církev prvních staletí tím, že její víru podepřeli pozdně helénistickou vzdělaností. Tím zachránili klasické jazyky a část intelektuálního dědictví antiky, které se pak spolu s židovsko-křesťanským náboženstvím stalo základem naší kultury.

Povědomí o tom, že ve středověku byla církev jediným nositelem vzdělanosti, má snad každý; již méně lidí si však uvědomuje, že církev byla v celé Evropě téměř dominantním provozovatelem škol až do období počátku 19. stol. Teprve po napoleonských válkách došlo k tzv. velké sekularizaci. Tehdy rodící se moderní státy začaly od církve přebírat její zdravotní, sociální a školské instituce, které přizpůsobily novým potřebám průmyslové společnosti.

Dosud formálně jednotná církevní organizace se roku 1054 rozdělila dvě části. Západní církev (nazývaná též římská, latinská nebo katolická) uznávala za svoji hlavu papeže, východní církev (pravoslavná či ortodoxní), byla podřízena konstantinopolskému patriarchovi. Východořímská říše, se stala konzervátorem specifického modelu propojení světské a církevní obce, zvané byzantský cézaropapismus. Církev byla včleněna do mocenských struktur státu, císař zasahoval do církevní legislativy, svolával koncily a synody, uplatňoval v církvi administrativní moc (zejména při obsazování církevních úřadů) a někdy zasahoval i do oblasti liturgických a věroučných předpisů. Docházelo dokonce k vyhlašování církevních zákonů státní mocí. (viz téma102 „Byzantské křesťanství a východní rozkol“). K prohloubení rozporů výrazně napomohly křížové výpravy a zvláště vyplenění Konstantinopole čtvrtou křížovou výpravou. Za vlády Karlovců se dovršuje zvláštní propojení státu církve a státu, které se nazývá franským cézaropapismemTaké zde došlo k uplatňování intervencí do činnosti církve a k zasahování vládce do církevní legislativy, včetně vyhlašování církevních zákonů státní mocí. Na rozdíl od tzv. byzantského cézaropapismu byl zde respektován primát papeže a duchovenstvo mělo velký vliv i v oblasti veřejných záležitostí.  To vedlo ke střetům mezi církví se státem, tehdy nazvaný jako boj o investituru, dočasně vyřešený konkordátem wormským       v  roce 1122 (viz téma 35 „Církev mezi novými národy), měly však v historii další pokračování.  Války vedené ve středověku  ve jménu křesťanství vyvolávají dodnes rozporuplná hodnocení ve smyslu kladném i záporném. 

K velmi smutným úsekům církevních dějin patří ovšem středověká inkvizice. Zaslepení lidé v rozporu s učením Ježíše Krista způsobili mnohým hodně utrpení a bolestí. Můžeme to jen konstatovat, litovat. Pochopit však nedovedeme. Výraz  inkvizice se v moderním světě stal jakýmsi synonymem pro nesnášenlivost, úzkoprsost a krutost. A protože inkvizice byla dílem středověkých katolíků, je jasné, že pověst církve  značně utrpěla na svém dobrém jméně. Slovo inkvizice vyvolává v člověku cosi zlovolného. Pokud v tomto duchu dodnes  působí také sdělovací prostředky, nelze se divit, že i mezi katolíky je nemálo těch, kteří sdílejí podobné proticírkevní nálady. A děje se to nejen v zemích, které po dlouhá desetiletí byly vystaveny nelidskému nátlaku a inkvizici daleko krutější, neznající ani milosrdenství ani odpuštění.

Po zániku Římské říše přebrala církev civilizační a správní úkoly, zejména na Západě. To se neobešlo bez pevné organizace, kde hrál zásadní a dominantní úlohu pouze vzdělaný klérus. Proto lze spolehlivě datovat nástup mocensky pojaté klerikalizace právě od pádu Římské říše. Dnes tolik kritizovaná hierarchie se zásadním způsobem přičinila o zcivilizování barbarské a rozvrácené Evropy raného středověku. 

Zobrazeno 294×

Komentáře

Napsat komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Archiv

Autor blogu Grafická šablona Nuvio