PLATÍ DESATERO I DNES? - TÉMA 171 „UČÍCÍ SE CÍRKEV“ 15. NEDĚLE V MEZIDOBÍ 10.7.2022

Desatero přikázání je zvláštní statí Písma. Jen jednou mluvil Bůh k celému národu, tak, aby jej každý mohl slyšet - při vydání desatera,zákona, jehož dodržování by lidem přineslo mnohem pokojnější a šťastnější život (srov. Dt 4,12-13). Nejsou to nařízení, kterými by Bůh chtěl člověka omezovat a znepříjemňovat mu pobyt na tomto světě. Naopak - Bůh dal desatero jako ochranu před problémy a těžkostmi života. Dal ho, aby hříchem ovlivněný člověk mohl bezpečně poznat, co je dobré a co zlé, aby tak mohl dosáhnout věčného života. 

Slovo „desatero“ (dekalog) znamená v překladu „deset slov“, která Bůh zjevil svému lidu na posvátné hoře a předává nám je ve 2. a 5. knize Mojžíšově. Tam  byly zaznamenány v souvislosti s vyjitím vyvoleného lidu z Egypta. Bůh tento dokonalý zákon doslovně formuloval a napsal jej svým prstem na kamenné desky, které předal Mojžíšovi (srov. Dt 5,4). Dal tím poznat svou vůli k uzavření smlouvy  mezi ním a jeho lidem. Teprve v rámci smlouvy dostávají přikázání svůj plný smysl. Vyjadřují, co vše zahrnuje přináležitost k Bohu, který jako odpověď na svou iniciativu lásky očekává od lidí projevy úcty, vděčnosti a od každého zvlášť mravný způsob života. Církevní tradice věrná Písmu a v souladu s Ježíšovým příkladem uznala  základní důležitost a význam desatera, které má v církvi přední místo v katechezi věřících. 

Církevní katechismy vykládaly často křesťanskou morálku podle desatera Božích přikázání v pořadí a číslování, které se v průběhu dějin poněkud měnilo. Všechna však vyhlašují požadavky lásky  k Bohu (první tři) a k bližnímu. Církev učí, že deset přikázání  zavazuje každého křesťana, aby je respektoval.

Obě desky zákonů se vzájemně podmiňují, vysvětlují a vytvářejí organickou jednotu. Desatero tvoří neoddělitelný celek. Vyzdvihuje základní povinnosti a nepřímo i základní práva. Je vyjádřením přirozeného zákona od počátku Bohem vepsaného do srdce lidí.  Boží přikázání poznáváme prostřednictvím Božího zjevení, které nám předkládá církev  a hlas mravního svědomí. Jsou přístupná i pouhému rozumu. Desatero Božích přikázání vyjadřuje základní povinnosti člověka k Bohu a k bližnímu. Bůh je vryl do srdcí lidských bytostí  jako neměnné závazky, kterých nás nikdo nemůže zprostit. I lehká provinění proti nim  se mohou stát těžkými podle okolností a úmyslu toho, kdo se prohřeší. Jestliže však věří v Ježíše Krista a zachovává jeho přikázání, přichází k němu sám Spasitel a díky Duchu svatému  stává se v něm vnitřním pravidlem jeho chování.

Desatero není podmíněno časem. Najdeme v něm vyjádření obecně platných a neměnných základních povinností člověka vůči Bohu a vůči bližnímu. Je souhrnem toho, co nám přikazuje rozum a toho, co vyplývá z Božího zjevení. Ve své závaznosti je natolik podstatné, že nikdo nemůže být osvobozen od jeho zachovávání. Ježíš dosvědčil svým jednáním a svým kázáním trvalou platnost desatera. Dar desatera je udělen v rámci smlouvy, kterou Bůh uzavřel se svým lidem. Desatero tvoří organickou jednotu, v níž každé „slovo“ nebo „přikázání“ odkazuje ke všem ostatním. Církevní tradice, věrná Písmu a v souladu s Ježíšovým příkladem, uznala základní důležitost a význam desatera pro náš život v Kristu. Co Bůh přikazuje, to činí možným svou milostí. „Mistře, co dobrého mám udělat, abych dosáhl věčného života?“ „Chceš-li vejít do života, zachovávej přikázání“(Mt 19,16-17).