POČÁTKY KŘESŤANSTVÍ NA VELKÉ MORAVĚ - TÉMA 170 „UČÍCÍ SE CÍRKEV“ – ÚTERÝ 5.7.2022

Našim předkům na Moravě a v Čechách  se dostalo prvních zvěstí o křesťanském Bohu někdy na sklonku 8. století. Co bylo předtím je z největší částí zahaleno rouškou pověstí a bájí. Naše země se poprvé ocitly v průsečíku zájmů tehdejších evropských mocností  a  christianizace byla jedním z osvědčených  prostředků, a to dokonce hlavním, k dosažení kulturní asimilace.  Církevní misie byly odedávna jedním z nejúčinnějších prostředků diplomacie, jakkoli sledovaly především náboženské cíle.

Prvními hlasateli evangelia u českých i moravských kmenů byli kněží z Bavor. Působili zde duchovní z Vlach, Řecka a Němec a zvláště pasovské biskupství tu vykonávalo i jakousi duchovní správu. Podle některých údajůbyli Moravané r. 831 křtěni pasovským biskupem, nazývaným apoštolem Moravanů. Pasovskému biskupství lze přiznat velké zásluhy na počátcích christianizace na povýšení křesťanství na státní náboženství za panovníka Moravy Mojmíra. Koncem roku 850 nastal náhlý zvrat. Velká Morava setřásla franskou svrchovanost a osamostatnila se i církevně. Pasovské duchovenstvo muselo Moravu opustit. Nástupce Mojmírův moravský kníže Rastislav chtěl učinit svůj národ zcela samostatným a nezávislým a nechtěl trpět pasovské duchovenstvo, jež zdůrazňovalo nadřazenost říše východofranské a učilo lidi k poslušnosti k ní. Obrátil se proto koncem roku 862 do Byzance k císaři Michalovi se žádostí o vyslání misionářů. Císař jeho žádosti vyhověl a rozhodl misii vyslat. V její čelo postavil byzantského učence Konstantina (Cyrila), který se v podobných úkolech již několikrát osvědčil, a jeho bratra Metoděje. Viz též téma 36: „Počátky působení Cyrila a Metoděje na Moravě“. Vyslání misionářů na Velkou Moravu nebylo z hlediska byzantské církve nijak mimořádnou událostí. Přijetí víry z Byzance vtahovalo nově pokřtěné národy do sféry byzantského kulturního vlivu. A protože císař byl podle byzantské politické teorie náměstkem Krista na zemi, znamenalo přijetí křesťanství z Byzance i uznání jeho svrchovanosti nad pokřtěnými národy. 

Poměry, v nichž se Cyril a Metoděj na Moravě ocitli, byly složité. Bavorští i italští kněží, kteří tam už po několik desetiletí působili, považovali tuto zemi za svou zákonnou doménu a na byzantské misionáře pohlíželi jako na vetřelce. Rozpory byly navíc umocňovány hlubokými kulturními rozdíly mezi oběma skupinami duchovenstva. Latinští kněží sloužili bohoslužby přirozeně podle západního ritu a byli pobouřeni zvyklostmi, které nově příchozí zaváděli a které se značně lišily od jejich praxe. Především však jejich odpor budilo užívání slovanského jazyka. Kníže Rastislav činnost byzantské misie uvítal a podporoval, ovšem jeho původního a hlavního cíle – zřízení samostatné moravské diecéze a církevní nezávislosti na východofranské říši – tím dosaženo nebylo. Právě v této době došlo mezi Byzancí a římskou kurií k hluboké roztržce, v níž se projevily dlouho se už prohlubující rozdíly mezi latinskou a řeckou církví. 

Bylo jedním z paradoxů, že oba bratři dosáhli posléze uskutečnění svých cílů nikoli v Byzanci, kam se Rastislav se svou žádostí o zřízení moravské diecéze původně obrátil a kam oni sami přirozeně tíhli, ale naopak u římské kurie, která se dříve ostře postavila proti moravskému knížeti ve prospěch franských zájmů a jež až do té doby byla s konstantinopolským patriarchou ve sporu. Ostatně asi to byla právě obava, aby se Panonie a s ní i další slovanské oblasti na sever od Dunaje nedostaly pod pravomoc konstantinopolského patriarchátu, která vedla papeže Mikoláše I. k pozvání  misionářů do Říma. 

U jeho nástupce Hadriána II. si Cyril zřejmě dokázal získat velké uznání. V každém případě papež učinil zcela ojedinělé a veškeré tehdejší praxi se vymykající rozhodnutí: schválil zavedení slovanského jazyka do církevního dění a dokonce dal v několika předních římských kostelech celebrovat slovanskou liturgii. Pro Cyrila to znamenalo velký morální úspěch a uznání jeho kulturního díla. 

Na jaře 869 papež Hadrián jmenoval Metoděje arcibiskupem pro Panonii a Moravu a zvláštním apoštolským legátem pro všechny slovanské země. To vyvolalo odpor bavorského episkopátu i východofranského krále. Ti viděli – zcela oprávněně - ve vytvoření církevní samostatnosti těchto oblastí i základ jejich politické nezávislosti, což bylo v protikladu s jejich mocenskými zájmy. Morava byla vojensky okupována a kníže Rastislav zajat a oslepen. Metoděj sám byl postaven před soud bavorských biskupů a uvězněn v jednom švábském klášteře. Teprve až Rastislavův nástupce Svatopluk franské okupační síly z Moravy vyhnal a obnovil její samostatnost. Nový papež Jan VIII. prosadil, že Metoděj byl z vězení propuštěn a mohl se konečně ujmout církevní správy Velké Moravy. Byl potvrzen v úřadu moravského arcibiskupa a výslovně byl opakován souhlas s užíváním slovanského jazyka v liturgii v celé jeho arcidiecézi, samozřejmě při současném užívání liturgie latinské. Tím bylo dosaženo všechno, co Rastislav původně žádal od byzantského císaře, a ve skutečnosti ještě mnohem více. 

Jenom dvě desetiletí po Metodějově smrti byla Velkomoravská říše vyvrácena maďarskými nájezdy, s ní zanikla i organizace moravské církve a ohlasy moci velkomoravského vládce se dochovaly jen ve zmínkách pozdějších legend a kronik, napsaných ve zcela jiném prostředí. Co však cyrilometodějskou misii přetrvalo a zajistilo jí trvalé místo v dějinách lidstva, bylo její dílo kulturní a velkou zásluhu na tom mají oba bratři, svatí Cyril a Metoděj“ , jejichž svátek dne 5.7. každoročně slavíme.