DOJDE SPÁSY KAŽDÝ, KDO JE V CÍRKVI? - TÉMA 178 „UČÍCÍ SE CÍRKEV“ - 21. NEDĚLE V MEZIDOBÍ 21.8.2022

Ne každý křesťan dojde spásy. Člověk sice při křtu získává vedle odpuštění hříchů mnohé milosti, ale jeho lidská přirozenost je narušena. Kromě toho je obklopen světem, ve kterém vládne zlo, takže má mnoho příležitostí k pádu. Vždyť i sám v sobě může každý pozorovat projevy žádostivosti, totiž náklonnosti ke hříchu.„Člověku škodí to, co pochází z jeho nitra. Tam se líhnou zlé myšlenky, necudnost, nevěra, krádež, vražda, sobectví, zlost, podlost, sprostota, závist, urážky, pýcha a všelijaké výstřednosti. To je to zlo, které vychází z nitra člověka a odděluje ho od Boha“(Mk 7,20–23).

Někteří z nás upadnou do hříchu těžkého. Těžkým hříchem rozumíme vědomé a dobrovolné přestoupení Božího zákona a to v závažné věci. Smrtelný hřích pak je označení pro takový stav srdce nebo pro takové jednání, které těžce narušují vztahy k Bohu, Duchu svatému, k církvi a k lidem. Aby křesťané, kteří upadli do těžkého hříchu, měli možnost nápravy, vybavil Pán Ježíš svou Církev svátostí pokání (smíření).Církev učí, že když člověk s těžkým hříchem, který skutečně nemá příležitost přistoupit ke svátosti smíření, zemře, bude Bohem přijat, ale pod podmínkou, že upřímně litoval svých těžkých hříchů z lásky k Bohu. Tuto lítost nazýváme lítostí dokonalou. Jedná se však o mimořádnost. Řádným způsobem, jak dosáhnout odpuštění těžkého hříchu, je pouze svátost  pokání (viz samostatné téma 144).

Nedojdou spásy také pokřtění „pohané“ skutky svou příslušnost k Církvi zapírající.2. vat.  koncil (LG 14) na základě Písma svatého a tradice konstatuje , že naše putující církev je ke spáse nutná. Neboť jedině Kristus je tou  pravou cestou ke spáse. On je pro nás přece  stále přítomný ve svém Těle, tedy v Církvi, jako její Hlava. On sám zároveň výslovným zdůrazněním nutnosti víry a křtu potvrdil i nutnost existenceCírkve, do které lidé křtem vstupují jako branou. Proto nemohou být spaseni ti, kteří vědí, že Bůh prostřednictvím Ježíše Krista Církev založil jako nezbytnou, a přesto nechtějí do ní vstoupit, v ní vytrvat,  anebo svou příslušnost k ní  zásadním způsobem svými skutky popírají. 

Nedojdou spásy ani ti, kteří od církve odpadnou, nebo podlehnou sekularizaci. Církev je neoddělitelně spojena s Kristem, hlavou tohoto těla. Kdo ji opouští, opouští Krista, škodí tím sobě, ale i ostatním, podobně, jako větev ulomená od stromu nepřežije, ale škodí tím i celému stromu, i když ten žije dál. Bible jasně učí, že odpadnout je možné. Ale kteří lidé vlastně odpadnou?  Na tuto otázku nám dává Písmo jasnou odpověď:„Vyšli z nás, ale nebyli z nás. Kdyby byli z nás, byli by s námi zůstali. Ale nezůstali  s námi, aby vyšlo najevo, že nepatří všichni k nám, kdo jsou s námi“ (1 Jan 2,19).

Zde je řeč o odpadnutí lidí, kteří nikdy doopravdy nebyli křesťané, ač se tak jiným jevili. To, že to nebyli opravdoví křesťané, se ukázalo, až když odpadli. O lidech, kteří klidně mohou být ve svém okolí pokládáni za horlivé Boží služebníky, a přesto nikdy nebyli opravdovými křesťany, hovoří i Ježíš: „Mnozí mi řeknou v onen den: 'Pane, Pane, což jsme ve tvém jménu neprorokovali a ve tvém jménu nevymítali zlé duchy a ve tvém jménu neučinili mnoho mocných činů?' A tehdy jim prohlásím: 'Nikdy jsem vás neznal; jděte ode mne, kdo se dopouštíte nepravosti'“(Mt 7,22-23).

Do jiné skupiny  odpadlíků od Krista patří Ti, kteří podlehnou sekularizaci, čili zesvětštění.Byly doby, kdy církev a křesťanské učení ovlivňovaly celou oblast života. Pak se začal prosazovat jakýsi  emancipační proces, od něhož si mnozí slibovali nezávislost na církvích a křesťanství, i na mravních normách, které křesťanství prezentuje. Církve západní Evropy dnes skutečně procházejí hlubokou krizí náboženství. Zjednodušeně a krátce  lze tento proces vyjádřit jednou větou: vytržení z kořenů Kristových zásad evangelia a desatera Božích přikázání.  Lidé Krista a Ducha svatého do svého srdceodmítají  vpouštět. Nemohou jím být tedy ani  spaseni. 

Ne každý tedy, kdo je v církvi, do nebe doputuje. Bez odpuštění těžkých hříchů člověk nemůže být spasen. Nemůže být spasen ani ten,  kdo příslušnost k Církvi  zásadním způsobem svými skutky zapírá, nebo od ní odpadne.