PŘÍPRAVA POHANŮ NA VYKUPITELE - TÉMA 197 „UČÍCÍ SE CÍRKEV“ - 2. NEDĚLE ADVENTNÍ 4.12.2022

Častou reakcí na  „prolínání světů“ různých civilizací a vzájemné kontakty světových náboženství je od nepaměti snaha přebírat jednotlivé elementy duchovní sféry  či dokonce vytvářet jakési jejich slučování v „super­náboženství“, které by obsáhlo všechny dosavadní tradice. Takový proces splývání  různých náboženských systémů a také pohanství, které bylo a je zakořeněno v magii, věštění a okultismu, můžeme zahrnut pod pojem synkretismus. Zcela jiný charakter než pokusy zrušit přirozenou rozmanitost různých náboženství má ovšem současné úsilí katolické církve o eku­menismus (sblížení mezi křesťanskými církvemi) a mezináboženský dialog. Vždy je však třeba mít na paměti, že křesťanský Bůh, který je zároveň Trojjediný, a to Otec, Syn a Duch Svatý, není totožný s božstvy, kterým se klaní hinduisté, buddhisté, šintoisté, lamaisté, animisté atd. Jde o diametrální rozdíl! Nic se neruší ani nemění ze základů křesťanské víry, stále platí a platit bude, že jediným Spasitelem a Vykupitelem je Ježíš Kristus a „v nikom jiném není spásy!“ (srov. Sk 4,12).

Starověké náboženské obřady plnily důležitou roli v přípravě na smrt. Ve své obecné formě jsou obsaženy v mytologiích po celém světě. Většina jejích rituálů se vázala na příběhy o vybájených božstvech. Hlavními tématy byly cesta podsvětím a úspěšný návrat z něj a smrt, znovuzrození, znovuoživení božstva a spojení s ním. Lidé  z tradičních společností věří, že smrtí lidská existence nekončí, ale vědomí v nějaké formě existuje i nadále. V mytologiích se nejčastěji objevují tři motivy onoho světa: nebe, peklo a ráj. Objevují se naprosto všeobecně napříč náboženstvími, kulturami, geografickými oblastmi a historickými obdobími. V nebi převládá radost, blaženost a světlo. Ráj je další místo radosti, míru a potěšení a je nejčastěji reprezentován jako zahrada. Peklo je pak naopak místo "pod" povrchem země - podsvětí, kde vládne temnota, beznaděj, děs, zoufalství a fyzické utrpení.  Nadějí k úniku z tak dramaticky spletitých poměrů je očekávaný návrat Zlatého věku.  Na tento termín je možno se podívat očima řecké, hebrejské, indické a křesťanské civilizace. Platón charakterizuje první pokolení tím, že lidé nemuseli pracovat, nepotřebovali oděv ani střechu, hovořili se zvířaty a neznali války. Podle římského básníka Vergilia teprve Jupiter přinutil lidi pracovat, aby nezlenivěli a museli se snažit. Velmi podobné schéma po sobě jdoucích "věků" nebo "pokolení" najdeme u Ovidia, pro něhož "zlatý věk" skončil ve chvíli, kdy si lidé postavili lodi a začali se plavit po moři.

Na počátku hebrejské Bible je známý příběh o rajské zahradě Eden. Svět je stvořen kvůli člověku, je mu svěřen do rukou a může ho užívat, musí však respektovat zákaz "stromu poznání". "Zlatý věk" nekončí nějakou kosmickou událostí, nýbrž tím, že člověk zákaz porušil. Teprve od této chvíle je smrtelný, musí pracovat a v bolestech rodit. Změnu přinášejí bibličtí proroci: "Zlatý věk" není na začátku, ale čeká Izrael na konci věků. "I překují své meče na radlice a svá kopí na vinařské nože." (srov. Iz 2,1-5) - "Vlk bude pobývat s beránkem, levhart s kůzletem odpočívat (srov. Iz 11,1-10). Hebrejská myšlenka naděje, víry a očekávání přislíbeného vysvobození "na konci věků" především zhodnocuje dějiny, které nejsou jen stálým úpadkem, nýbrž naopak cestou k cíli. Z těchto obrazů vychází očekávání Mesiáše, příchod Vykupitele, na něž pak navázalo křesťanství: Zlatý věk na počátku lidstva se člověka zdaleka netýká tolik jako zaslíbené Boží království, které je třeba připravovat, ale v něž může každý křesťan doufat. Kristus je cílem a odpovědí na pohanské očekávání spásy, nevyslovené nebo formulované jinými termíny. Zaslíbený židovský Král a Mesiáš, Vykupitel a Spasitel je tím, k němuž směřuje i očekávání a touha pohanů. Jedině Kristus je plností  moudrosti, k níž míří všechna opravdová lidská prozíravost. Každé hledání pravdy a opravdového lidství je cestou, která vždy vede ke Kristu.