NA CESTĚ K BOHU - TÉMA 206 „UČÍCÍ SE CÍRKEV“ – 2. NEDĚLE V MEZIDOBÍ 15.1.2023

Hledání Boha patří k podstatě života každého křesťana. Ve skutečnosti se hledáním Boha zabývá každý člověk, když hledá odpovědi na otázky, týkající se jeho původu a smyslu života. Lidé z principu touží a hledají trvalé štěstí, pokoj, radost, ale většina  z nich si neuvědomuje, že ve skutečnosti hledají Boha, který je pramenem života  a všeho dobra. Jak můžeme dnes hledat Boha tam, kde ho skoro nikdo nezná, kde  o něm málokdo slyšel nebo ani nechce slyšet? Touha po prvotním štěstí, po nekonečné Boží lásce je v člověku natolik zakódovaná, že ho motivuje k nepřetržitému  hledání toho, co ztratil. Bůh člověka nepřestává k sobě přitahovat. Hledání Boha je velmi úzce spojeno s podstatou naší existence. Duch Boží nás proniká až do morku kostí. V něm dýcháme, myslíme, pracujeme, odpočíváme, radujeme se. V podstatě je možno člověka definovat jako bytost náboženskou. Člověk může na „hluboké spojení s Bohem“ zapomenout, popřít je, dokonce je i z různých důvodů výslovně odmítnout. Toto společenství narušuje člověk již prvotním hříchem. Ztrácí tak možnost přebývat s Bohem tváří v tvář, začíná se ho bát a ukrývá se před ním. Bůh však nechce nechat člověka na pospas a volá ho sám:  "Kde jsi?" (Gen 3,9).  Hledání Boha a ateismus jsou jakoby dva protiklady, ale může se stát, že právě po vlně ateismu dojde opět k usilovnému hledání Boha. Být ve společenství  s Bohem je totiž zdrojem života a radosti.  "Bože, ty jsi můj Bůh! Hledám tě za úsvitu, má duše po tobě žízní, mé tělo hyne touhou po tobě. Vyhlížím tě." (Ž 63) „Ať se zaraduje srdce těch, kteří hledají Hospodina“ (Ž 105,3).  

Člověku, který Boha hledá, se ukazují  cesty, po nichž lze dojít k  poznání Boha. Zjevuje mu je Bůh při postupném odhalování tajemství  skrytého v Božím stvoření hmotného světa, přírody, života,lidské osoby a jeho duše. On stvořil z jednoho člověka všechno lidstvo, aby přebývalo na povrchu země, určil pevná roční údobí i hranice lidských sídel. Bůh to učinil proto, aby jej lidé hledali, zda by se ho snad nějakým způsobem mohli dopátrat a tak jej nalézt, a přece není od nikoho z nás daleko. ,Neboť v něm žijeme, pohybujeme se, jsme,‘… : ‚Vždyť jsme jeho děti.‘ (Sk 17,26-28). Člověk, který se ptá, má schopnosti, aby dospěl k poznání existence jednoho osobního Boha, který je první příčinou a konečným cílem všeho. 

Církev učí, že Bůh může být poznáván ze stvořených věcí přirozeným světlem lidského rozumu. Člověk má tuto schopnost, protože je stvořen „k Božímu obrazu“(Gn 1,26). Naráží však na mnoho potíží, které mu dospět k poznání pouhým rozumem znesnadňují. „Neboť co se může o Bohu poznat, je pro ně jasné, protože jim to Bůh sám zjevil. Co je totiž u něho neviditelné – jeho věčná moc a jeho božské bytí -, to je možné už od počátku světa poznat světlem rozumu z toho, co stvořil“ (Řím 1,19-20).  Boha ovšem známe jen do té míry, do jaké se nám dává poznat. Máme k dispozici dva hlavní zdroje, z nichž se o něm můžeme něco dovědět. První z nich je kniha přírody, která o Bohu může jen něco naznačit druhou je bible. Pozorováním přírody můžeme Boha jen tušit, můžeme vidět jeho stopy, které záměrně za sebou zanechává (srov. Ž 19,1-3; Mt 6,25-30). Plné zjevení Boha však dostáváme jen prostřednictvím bible. V přírodě není například nikde nic napsáno o osobě Ježíše Krista, o jeho díle, o jeho druhém příchodu apod. Jedinečnou zvěst Písma nemůže nic nahradit nebo zastoupit. K pravému poznání Boha vede jen jedna cesta. Tou je Ježíš Kristus. Proto člověk potřebuje být osvícen Božím zjevením  v tom, co převyšuje jeho chápání.

Matonick