NAŠE POVOLÁNÍ K BLAŽENOSTI - TÉMA 208 „UČÍCÍ SE CÍRKEV“ – 4. NEDĚLE V MEZIDOBÍ 29.1.2023

Při stvoření Bůh vštípil do lidského srdce tak nekonečnou touhu po štěstí, že ji nedokáže utišit nic než Bůh sám.  Radost a štěstí, které v tomto světě můžeme prožívat, jsou ovšem pouze náznakem štěstí věčného. Bůh člověka i celou církev volá k životu ve věčné blaženosti. Radostnou zvěst o budoucím štěstí, ke kterému je člověk milostí Boží povolán, předložil Ježíš lidu žijícímu už zde na zemi. Naplní se na věčnosti. V ústřední části  své Horské řeči popisuje Ježíš Kristus  vlastnosti toho, kdo patří do Božího království a přitom ukazuje, jak je takový člověk šťastný - blahoslavený. Každé z blahoslavenství (z lat. beatitudo: štěstí, blaženost)  zachycuje situaci, kterou by člověk podle běžných měřítek za šťastnou nepovažoval, a přesto Ježíš lidi, kteří se v takových situacích nacházejí, za šťastné prohlašuje. V jeho novém učení o štěstí a blaženosti je zjeven obsah celého Kristova evangelia. Nový zákon k vystihnutí křesťanské blaženosti užívá více výrazů.  Například  jako příprava na věčnou blaženost, příchod Božího království, vstup do radosti Pána, patření na Boha, vstup do Božího odpočinutí. Účastí na božské přirozenosti a na věčném životě svou touhu po štěstí naplníme. Zkoumání obsahu takové blaženosti přesahuje lidský rozum a způsob jak ji dosáhnout, lidské síly. Je plodem nezaslouženého Božího daru. Slíbená blaženost nás vybízí, abychom očistili svá srdce od nízkých pokušení a abychom nade vše hledali Boží lásku. K tomu nás vede po cestě do nebeského království desatero Božích přikázání, horské kázání Ježíše Krista a apoštolská katecheze církve, po níž krok za krokem kráčíme ve  svém každodenním konání. Blahoslavenství nás učí, že posledním cílem, k němuž nás Bůh volá jako k nadpřirozenému  Božímu daru, je blaženost věčného života v nebeském království. 

Matonick