CO VYPLÝVÁ Z VÍRY V JEDINÉHO BOHA - TÉMA 214 „UČÍCÍ SE CÍRKEV“ – 3. NEDĚLE POSTNÍ 12.3.2023

Naše vyznání víry začíná Bohem, protože Bůh je „první a poslední“ (srov. Iz 44,6). Věřit v jediného Boha a milovat ho celým svým srdcem a celou svou duší má pro náš život a naše bližní nedozírné důsledky. Člověk potřebuje pravou živou víru a vědění o Bohu a jeho Zákonech, aby podle nich zformoval život svůj i v celé zemi. Mnohé se pak změní k dobrému. Znamená to však ovšem pro nás i dobrovolný závazek: Poznávat jeho velikost a sloužit mu. „Hle, Bůh je veliký, vyvýšený nad naše poznání“ (srov. Job 36,26).  Vesmír ve své malosti je proti němu malou tečkou. On kdyby se objevil ve vesmíru v celé své velikosti a síly, netrval by vesmír ani vteřinu! Shořel by, jako prach v ohni. Až teprve v určitých vzdálenostech od Boha může vzniknout Stvoření – Ráj a v ještě větší vzdálenosti – hmotný vesmír. Maličký je človíček proti svému Bohu! Chtěl by, aby se mu Bůh ukázal. Nepřežil by to! Má vůbec někdo z lidí pojem o Jeho nekonečné velikosti? I přiblížení ve vytušení, bude vždy jen maličkým zlomkem skutečnosti. Nejlépe Boha poznáme, když mu už teď započneme sloužit.

Bůh je veliký, dokonalý a vznešený, a proto i jeho zákonitosti v díle jeho  Stvoření jsou dokonalé! Bůh jako záruka věčnosti stává se při dodržení prvního přikázání pevnou oporou, nadějí a silou s níž je možné přebudovat na Božích zákonech vše nesprávné a vystavět nový zdravý svět, jež všemu stvořenému přináší požehnání, radost a mír. „Jak se mám odvděčit Hospodinu, že se mne tolikrát zastal?“   

(Ž 116,12).  Ke zřídlu všeho života, všech sil a zářivého světla, tedy k Bohu samému má se člověk upínat celým  svým bytím. Má z Boha čerpat posilu pro své činy. Jeho má velebit a ctít svými myšlenkami, slovy i konáním. Má žít v neustálém vzdávání díků: Je-li Bůh jediný, pak všechno, co jsme a co máme, pochází od něho: „Máš něco, co bys nedostal?“ (srov. 1 Kor 4,7). Tak můžeš naplnit pro své blaho a spásu 1. přikázání Boží: Já jsem Hospodin tvůj Bůh, nebudeš mít jiných Bohů mimo mne. 

Naše společné úsilí má být zaměřené na  řešení politických a sociálních otázek v duchu evangelia. Pak budeme osobnost a důstojnost každého člověka vnímat jako Boží obraz. Poznávat jednotu a pravou důstojnost všech lidí: všichni byli „učiněni, aby byli obrazem a podobou Boha“ (srov. Gn 1,26). Budeme se zasazovat o absolutní rovnocennost všech lidí, podporovat procesy demokratizace, usilovat o mírové řešení na základě nenásilného řešení konfliktů, odsuzovat jakoukoliv formu násilí na člověku, zvláště na ženách a dětech, napomáhat k zavedení sociální spravedlnosti ve všech národech a mezi nimi, zvláště pak překonání propasti mezi chudými a bohatými a řešení problému nezaměstnanosti, postavíme se  jakékoli formě nacionalismu, která by vedla k ponižování ostatních národů a národnostních menšin, budeme posilovat postavení a rovnoprávnost žen ve všech oblastech života a podporovat rovnoprávné společenství žen a mužů v církvi a ve společnosti.

 Ve víře v Boží lásku, v lásku Tvůrce, s vděčností poznáváme dar stvoření, hodnotu a význam přírody. Vidíme však, že dary země jsou vyčerpávány bez ohledu na jejich hodnotu, bez ohledu na jejich omezení a bez ohledu na dobro budoucích generací. Chceme se proto společně nasadit pro trvalé životní podmínky pro celé tvorstvo. Se zodpovědností před Bohem proto musíme společně uplatňovat a dále rozvíjet kritéria toho, čeho by lidé z hlediska vědeckého a technologického sice mohli dosáhnout, co však z etického hlediska dělat nesmějí. V každém případě je třeba, aby jedinečná důstojnost každého člověka měla vždy přednost před tím, co je technicky realizovatelné. Správně užívat stvořených věcí: Víra v jediného Boha nás vede k tomu, abychom všechno, co není on, užívali natolik, nakolik nás to přibližuje k němu, a abychom se toho zříkali natolik, nakolik nás to od něho vzdaluje.

Důvěra v Boha je jednoduše víra v to, že mě Bůh miluje, že je dobrý, že má sílu, aby mi pomohl, že mi pomoci chce a že mi pomůže. Našim dřívějším návykem bylo důvěřovat v sama sebe. Poté co jsme poznali Boha, je potřeba zlomit starý návyk a utvořit si nový v důvěřování Bohu ve všem co děláme. Když vezmeme důvěru tam, kde být nemá a vložíme ji na Boha, tak přichází pokoj, který nemůžeme získat nikde jinde. Utvořme si tedy duchovní návyk, návyk za všech okolností Bohu důvěřovat.

Vypracoval Matonick  –  Farnost Krásensko