NEVEZMEŠ JMÉNA BOŽÍHO NADARMO - TÉMA 223 „UČÍCÍ SE CÍRKEV“ – 7. NEDĚLE VELIKONOČNÍ - 21.5.2023

Sdělit někomu své jméno je znamením důvěry. Protože nám Bůh sdělil své jméno, dává se nám poznat a prostřednictvím tohoto jména nám k sobě umožňuje přístup. Je proto třeba se vyhýbat jakémukoliv zneužívání Božího jména, jako je rouhání, které je svou povahou závažným hříchem, kletba a neplnění slibů, učiněných ve jménu Božím. Boží jméno nelze vyslovovat neuctivě. Vždyť je známe jen díky tomu, že on sám nám je svěřil. Jméno je klíč k srdci Všemohoucího. Ten, kdo se Bohu rouhá nebo v jeho jménu falešně přísahá, se dopouští závažného hříchu, protože v křivé přísaze volá za svědka lži Boha, který je pravda sama. Respektovat jméno Pána předepisuje druhé přikázání. Bůh je svěřuje těm, kteří  neohroženě vyznávají svou víru v Pána Ježíše Krista. Ten, který o Bohu pronáší nenávistná, vyčítavá, pohrdavá, vyzývavá slova, nebo jinak špatně o Bohu mluví, se přímo proti druhému přikázání staví. Stejně jako kletby, do nichž je Boží jméno vloženo,  jsou projevem hlubokého nedostatku úcty k Pánu. Druhé přikázání Boží rovněž zakazuje křivou přísahu. Bůh a Pán je normou každé pravdy. Lidské slovo je buď ve shodě, nebo v rozporu s Bohem, který je Pravda sama. Křivá přísaha volá Boha za svědka nějaké lži. Člověk, který tak činí je křivopřísežníkem. V tom smyslu vyložil Ježíš druhé přikázání v horském kázání: „Bylo řečeno předkům: Nebudeš přísahat křivě, ale splníš Pánu své přísahy. Ale já vám říkám: Vůbec nepřísahejte…Ale vaše řeč ať je ano, ano, ne, ne. Co je nadto, je ze Zlého“ (Mt 5,33-34.37). Z učení svatého Pavla (srov.  2 Kor 1,23; Gal 1,20) církevní tradice usuzuje, že vzývání Božího jména na svědectví pravdy, může být učiněna pouze pravdivě, uváženě a spravedlivě. Druhé přikázání má tedy sloužit k ochraně posvátna. Místa, věci, jména a lidé, kterých se Bůh dotkl, jsou svaté. Cit pro posvátno nazýváme bohabojnost. Svatý Augustin říká: „Boží jméno je veliké tam, kde se vyslovuje s úctou, jaká přísluší jeho velikosti a jeho velebnosti. Boží jméno je svaté tam, kde se pronáší s úctou a s obavou neurazit Boha“.

Při křtu, který je udělován „ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého,  jméno Pána posvěcuje člověka a křesťan dostává vlastní jméno. Je vhodné, aby to bylo jméno nějakého světce, který žil s příkladnou věrností ke svému Pánu. Pokřtěný člověk se žehná znamením kříže ve jménu Pána a Bůh zase každého křesťana jeho vlastním jménem volá neboť  toto přijaté jméno je jménem člověka pro věčnost (srov. Zj 14,1). Křesťan začíná své modlitby znamením kříže  a slovy „ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého. Amen“.

Matonick