DĚDIČNÝ HŘÍCH - TÉMA 230 „UČÍCÍ SE CÍRKEV“ K 12. NEDĚLI V MEZIDOBÍ 25.6.2023

Prvotní (dědičný) hřích je termín pro první hřích v historii lidstva, kterého se podle biblického příběhu dopustili Adam a Eva v Zahradě Eden (v ráji),  když se nechali svést hadem (satanem)  a pojedli ze stromu poznání. Neblahým důsledkem bylo jejich vyhnání z ráje. Lidstvu zanechali hřích s jeho následky: hřích dědičný. Adam a Eva nejenže celý ráj od Boha dostali k užívání, ale největším darem pro ně mělo být přátelství a synovský vztah s Bohem. Podlehli však svodu zlého Božího nepřítele, který jim do srdcí zasel nedůvěru v Boží dobrotu a lásku. Z nedůvěry se zrodil hřích. Jeho podstatou byla nedůvěra v Boha a neposlušnost vůči Stvořiteli. Člověk chtěl být sám sobě bohem, ale záhy zjistil, že tato cesta vede jen k nejistotě a strachu (srov. Gen 3,8). Tak vznikla propast mezi Bohem a člověkem, tak přišel na svět hřích.  Prvotním hříchem Adama a Evy bylo tedy osudové odmítnutí Boha. Celé lidské pokolení dědí následky onoho odmítnutí jako dědičnou vinu, s níž je spojena lidská nedokonalost. Za rozhodnutím našich prarodičů zvolit neposlušnost stojí hlas svůdce, který se staví proti Bohu a který ze závisti uvrhne lidi do smrti. Písmo a církevní tradice vidí v této bytosti padlého anděla, nazývaného satan nebo ďábel. Církev učí, že na počátku to byl dobrý anděl, stvořený Bohem.

Hřích je ve vlastním smyslu osobní zodpovědnost za to, co člověk zavinil. Slovem „dědičný hřích“ se proto nemíní hřích osobní, nýbrž neblahý stav lidstva, do kterého se jedinec rodí ještě předtím, než může sám ze svobodného rozhodnutí hřešit. Soulad s tvorstvem je rozbit.  Uskuteční se následek ohlášený pro případ neposlušnosti: člověk se navrátí do země, z níž byl vzat. Do lidských dějin vstupuje smrt.  Po prvním hříchu zaplavuje svět skutečný „příval“ hříchu: Kainova bratrovražda spáchaná na Ábelovi; všeobecná zkaženost jako následek hříchu. V dějinách Izraele se hřích často projevuje především jako nevěrnost Bohu smlouvy a jako přestoupení Mojžíšova zákona. I po Kristově vykoupení se hřích mezi křesťany projevuje nejrůznějším způsobem. Písmo i církevní tradice neustále připomínají přítomnost a všeobecnost hříchu v dějinách člověka. Vždyť zkoumá-li člověk své srdce, poznává, že je mnohdy nakloněn i ke zlému a je zapleten do mnoha špatností; a to nemůže pocházet od jeho dobrého Stvořitele. Když v průběhu dějin odmítal uznat Boha, rozrušil tím nejen povinné zaměření k svému poslednímu cíli, ale celý řád spravedlivých vztahů vůči sobě, jiným lidem, tvorům, přírodě a všem stvořeným věcem. Adamův hřích měl následky pro všechny lidi. „Celé množství se stalo neposlušností jednoho člověka hříšníky“ (srov. Řím 5,19); „Skrze jednoho člověka přišel na tento svět hřích a skrze hřích smrt, a tak smrt přešla na všechny lidi, protože všichni zhřešili„ (Řím 5,12). Proti všeobecnosti hříchu a smrti staví apoštol všeobecnost spásy v Kristu: „Nuže tedy: jako provinění jednoho člověka přineslo odsouzení celému lidstvu, tak zase spravedlivý čin jednoho člověka přinesl celému lidstvu ospravedlnění, které dává život“ (Řím 5,18).

Křesťanská teologie nazývá dědičným hříchem skutečnost, že každý člověk stojí pod mocí Adamova hříchu (prvotního hříchu). Dědičný hřích tedy neznamená hřích jako osobní čin. Míní se tu situace vzdálenosti od Boha, která poznamenává každého člověka už před každým osobním činem a oslabuje ho, takže vždy musí zůstat něco dlužen Bohu a bližnímu. V tomto smyslu je každý člověk hříšníkem. Do jisté míry dědíme tento neblahý výchozí bod vlastního života, což vede i k osobním hříchům. Nikdy však nesmíme vydělovat hřích Adamův a všeho lidstva ze spásonosného kontextu, aniž jej chápeme na pozadí ospravedlnění v Kristu. Nejen že lze člověka spasit, nýbrž on už je skutečně spasen. Bůh se spásou začal – v lidské osobě vstoupil do dějin: „První člověk, Adam, se stal duší živou, poslední Adam však bude Duchem oživujícím“; a dále:  „jako v Adamovi všichni umírají, tak v Kristu všichni dojdou života“    (1 Kor 15,45; 22).  Proti zdroji neustálého zla otevřel zdroj čirého dobra. Kristus, ukřižovaný a zmrtvýchvstalý, nový Adam, míří proti kalnému toku zla proudem světla. A tento proud je přítomen v dějinách: vidíme světce, ty veliké i ty malé, prosté věřící. Vidíme, že proud světla vycházející z Krista je přítomný a že je silný.  Kristus je nový Adam, je s námi, v našem středu. Světlo již svítí a my máme otevřít oči i srdce, abychom je uviděli a vstoupili do jeho proudu. 

Matonick.