MODLITBA LIDU V LITURGII - TÉMA 237 „UČÍCÍ SE CÍRKEV“ K SVÁTKU PROMĚNĚNÍ PÁNĚ 6.8.2023

Člověk se nikdy nespokojoval jen tím, že své vztahy k Bohu vyjadřoval jen mluvenými slovy, nýbrž přidával k slovům gesta a rozmanité vnější úkony, kterými vyjadřoval vnitřní dispozice své duše. Když odcházel Kristus do samoty, spojovala se jeho duše s nebeským Otcem a tak nám dal příklad modlitby soukromé. A když chodíval na slavnosti do jeruzalémského chrámu, kde se účastnil starozákonní liturgie, ukázal nám, že vedle modlitby ve skrytu je třeba také modlitby veřejné, společné. Nositelem liturgie dnes není jen kněz, nositel svátostného kněžství, ale celé bohoslužebné shromáždění i lid, jako nositel kněžství obecného. Věřící spoluobětují mši nejen rukama kněze, ale i společně s ním. Modlí se, slyší Boží slovo, přinášejí obětní dary, obětují Tělo a Krev Páně a přijímají je. K bohoslužbě patří společná modlitba a zpěv. Kdykoli obřady svou povahou vyžadují, aby se konaly společně s přítomností a aktivní účasti věřících, je třeba zdůraznit, že takový způsob má přednost před tím, než by obřady konali jednotlivci jakoby soukromě.To platí především o slavení mše a o udílení svátostí. Při slavení mše věřící vytvářejí svatý lid, vyvolený národ, krá­lovské kněžstvo, aby Bohu vzdávali díky, aby obětovali neposkvrněnou oběť nejenom rukama kněze, nýbrž spolu s ním, a aby se učili obětovat i sami sebe. Snaží se to dávat najevo hluboce zbožným cítěním a bratrskou láskou k těm, s nimiž se společně účastní bohoslužeb. Naslouchají Božímu slovu, účastní se  na modlitbách a zpěvu,  při­nášením oběti a společnou účastí na stolu Páně. Jejich jednota vysvítá z gest a postojů, které věřící společně zachovávají. Církev věnuje zvláštní péči tomu, aby věřící nebyli přítomni tomuto tajemství víry jako stranou stojící a němí diváci, ale aby mu pomocí obřadů a modliteb dobře rozuměli. Mají přitom mít uvědomělou, zbožnou a aktivní účast na posvátném úkonu, aby se poučili Božím slovem a posilnili hostinou těla Páně a aby vzdávali díky Bohu. Prostřednictvím Krista den ze dne dorůstají k dokonalejší jednotě s Bohem i mezi sebou. Texty a obřady by měly být snadno pro křesťanský lid srozumitelné, aby lid měl na nich účast plnou, aktivní a v duchu společenství.  Aby se však naplno dosáhlo těchto účinků, je nutné, aby věřící přistupovali k posvátné liturgii se správnou přípravou ducha, aby své myšlení uvedli v soulad s ústním projevem, aby spolupracovali s Boží milostí a nepřijímali ji nadarmo (srov. 2 Kor 6,1).

Liturgická pastorace musí uvedením do různých obřadů vštípit lidu chuť k modlitbě. Proto mají duchovní pastýři bdít nad tím, aby se jich věřící zúčastňovali uvědoměle, aktivně a s duchovním užitkem. To jistě činí, když pamatují na různé schopnosti jednotlivých věřících v jejich rozličných podmínkách věku a kultury.

Liturgická obnova zavedla i tichou modlitbu - mlčení (při úkonu kajícnosti, po výzvě k modlitbě, po svatém přijímání). Ticho potřebujeme k tomu, „aby se dosáhlo plné ozvěny hlasu Ducha Svatého v srdcích a aby byla osobní modlitba těsněji spojena s Božím slovem a veřejným hlasem církve.“ Ve společnosti, která žije způsobem uspěchaným, omráčené hlukem,  je životní nutností znovu objevit hodnotu ticha. Kéž máme před očima Ježíšův příklad, který „vyšel ven, zašel si na opuštěné místo a tam se modlil.“ (Mk 1,35).

Konstituce o posvátné liturgii (Sacrosanctum concilium – SC), podepsaná papežem Pavlem VI., v období církevních reforem v roce 1963 (2. vat koncil) uvedla do života církve všeobecné zásady pro obnovu a rozvoj posvátné liturgie, která se vztahuje též na  způsoby použití modlitby lidu v liturgii i mimo ni. 

Matonick.