„CHYBY A POHORŠENÍ V CÍRKVI – BRATRSKÉ NAPOMENUTÍ“ - TÉMA 243 „UČÍCÍ SE CÍRKEV“ K 23.NEDĚLI V MEZIDOBÍ 10.9.2023

Lidé dnešní doby, většinou ti, kteří se od křesťanství vzdálili, si často myslí, že křesťanská církev se musí skládat z lidí dokonalých, lidí svatých, a odsuzují církev za to, že v ní je tolik lidí hříšných, nedokonalých, tolik  špatných křesťanů. To je také obvyklý a stále týž argument proti křesťanství. Jde však o velké nepochopení povahy církve, zapomíná se na její podstatu. Církev existuje právě především kvůli hříšníkům, je zde pro nedokonalé, pro hynoucí. Církev sestupuje do hříšného světa a působí uprostřed živlů světa, ponořených do hříchu. Lidská stránka církve je omylná, proměnlivá, v ní, v samotném církevním lidství, mohou být zkaženosti, neduhy, úpadek, ochladnutí, právě tak, jako tam může být i tvůrčí pohyb, rozvoj, obohacení, obrození. Pohoršení a hříchy církevního lidství, církevní hierarchie v průběhu celé historie, nejsou hříchy církve, bereme-li ji v její božské podstatě, a nikterak nezmenšují svatost církve samotné. Křesťanství se brání lidské přirozenosti, dožaduje se jejího prosvětlení a proměny, a lidská přirozenost se křesťanství protiví, pokouší se je zkazit. Odpůrci křesťanství se domnívají, že oni sami jsou lepší než křesťané, že jsou osvícenější a lépe znají pravdu. Ve skutečnosti jsou to lidé, které svět svedl, kteří se zřekli Pravdy, protože se nechali uchvátit tím, jak lidé Pravdu zkazili. Jsou horší než křesťané, protože ztratili citlivost vůči hříchu. 

Církev je nebeská, co do svého původu, a věčná, co do svého základu, ale působí na zemi a v čase. Není daleko od hříšného světa zkažených lidí. Církev musí především tomuto světu pomoci, tento svět zachraňovat pro věčný život, pozvedat jej k nebi. Podstata křesťanství totiž spočívá ve spojení věčnosti a času, nebe a země, božského a lidského. To lidské nesmí být nikoliv odmítáno a zavrženo, ale prosvětleno a proměněno. Život církve je život boholidský, vzájemné působení Božství a lidství. Božský základ církve je věčný a neomylný, svatý a čistý, ten nemůže být pokažen, brány pekelné ji nepřemohou. Božská stránka církve - to je sám Kristus, věčná Láska, Pravda, Život, Hlava církve, to je také učení Evangelia, to jsou základní principy naší víry a skrytá tajemství  působení Ducha svatého v Církvi.

Bratrská kritika je v církvi neobyčejně potřebnou lidskou službou. Cílem napomenutí je získat bratra, totiž získat pravé dobro pro toho druhého, proto, aby se mohl napravit   a předejít tak nepříjemným důsledkům svého jednání.  Kristovo učení o bratrském napomenutí musí být vždycky spojeno se slovy z Lukášova evangelia: „Jak to, že vidíš třísku v oku svého bratra, ale trám ve svém vlastním oku nepozoruješ? Jak můžeš říci bratru: ‚Dovol mi, ať ti vyjmu třísku, kterou máš v oku,‘ a sám ve svém oku trám nevidíš?“ Ježíš nás vybízí k bratrskému napomínání,ke kterému patří i schopnost to napomenutí přijmout. A oba tyto postoje mají vycházet z učení, jak je představuje dnes svatý Pavel ve druhém čtení. A svatý Augustin aplikoval slova svatého Pavla ke svému učení o bratrském napomínání a říká nám: „Miluj a pak můžeš dělat, co chceš. Jestliže mlčíš, mlč z lásky. Jestliže mluvíš, mluv z lásky. Jestliže napomínáš, napomínej z lásky. Jestliže odpouštíš, odpouštěj  z lásky. Kéž je v tobě kořen lásky, neboť z tohoto kořene nemůže povstat nic jiného, než dobro.“ Církev se skládá povětšinou z hříšníků. Ale protože i tito lidé byli křtem přičlenění k Bohu, proto je církev svatá. To však není důvodem k pýše, ale je to trvale platná výzva: svou podstatou jsme svatí a tuto svatost máme ve svém životě uskutečňovat a dbát, aby veškeré naše konání bylo podloženo láskou k bližnímu.

Matonick