„NOVODOBÝ KATOLICISMUS U NÁS“ - TÉMA 246 „UČÍCÍ SE CÍRKEV“ KE SLAVNOSTI SV. VÁCLAVA, MUČEDNÍKA 28.9.2023

Katolicismus představuje nejrozšířenější směr v křesťanském náboženství. Od poloviny 18. století byla Římskokatolická církev v novodobé Evropě vytlačovaná dynamickým rozvojem osvícenských ideologií čím dál více na okraj duchovního života. V těchto nepříznivých podmínkách nemohla  dosahovat při evangelizaci významnějších úspěchů. Obhajoba víry byla a bude vždy neodmyslitelnou součástí života církve.

V souvislosti s nástupem OSVÍCENSTVÍ (1750-1850) v novověku byla proto církev nucena zřetelně posílit obrannou činnost. Osmnácté století bylo naplněno převratnými myšlenkami církevními, vědeckými a politickými. Bylo pokračováním náboženské reformace a usilovalo  o reformaci politickou. Jedním z předpokladů takového hnutí bylo: sesadit s trůnu církve, především církev římskou a omezit její vliv na stát i společnost. Místo ní laická společnost brala  řízení světa i ducha do svých rukou. Společnost vzdělanců 18. století byla tehdy vesměs proticírkevní. Život probíhal v ovzduší racionalismu. Rozum (ratio) stal se mírou a soudcem všech věcí. Společnost chtěla mít svůj život založený na svém rozumu a na své vůli místo na řádu a řízení Božím.

Jeden z nejsilnějších duchovních proudů, které se převalily přes naše země,  byl JOSEFINISMUS (Podle císaře Josefa II.). Jeho základnou byl proces  filosofického myšlení západoevropského duchovního života, pro nějž se ujal název osvícenství. Josefinismus začal již za vlády císařovny Marie Terezie (1740-1780). Ona byla první, kdo barokní církvi v rakouských zemích zasadila těžkou ránu. V důsledku napjaté vojensko-politické situace byla donucena život barokního Rakouska „racionalizovat“, což se dotklo výrazně i církve. Nová vládní opatření hluboko zasáhla do církevních majetkových a právních poměrů a správa veškerého jejího majetku byla postavena pod dozor státu. Přesto si stát podržel svůj dosavadní protireformační charakter ve vztahu k nekatolíkům. Na dráze nastoupené Marií Terezií pokračoval i její syn Josef II. (1780-1790), který tempo zásahů do církevního života zrychlil a vyvolil z osvíceneckých absolutistických zásad další důsledky. V tomto trendu pokračovali 19. století i jeho nástupci. Tereziánské a josefinské školství se snažilo, aby vymýtilo českou inteligenci a zněmčilé prostředí v pohraničí a ve městech dusilo český život, jak jen to bylo možné. Ale neudusilo, neboť tlak budí protitlak. 

V období, které nazýváme PROBUZENECKÝ KATOLICISMUS (1850-1918) se politicky a kulturně zdeptaný národ probudil k novému životu. Veškeré snahy  o obnovení českého národního života od jeho počátků až do konečného úspěchu nazýváme národním obrozením. Proti germanizačním snahám josefinismu  se postavili vzdělaní domácí kněží jako pěstitelé českých dějin, jazykozpytu, češtiny,  prózy, poezie a navázali na práci katolických kněží doby barokní. Když byla čeština vypuzena z úřadů a ze škol, zůstala v kostelích. Národ se nepřestal česky modlit. Fary se staly ohnisky vlasteneckého ruchu. Kde působil uvědomělý kněz, tam brzy došlo k založení čtenářských spolků, knihoven, pěveckých a divadelních kroužků. Mnozí kněží se však cítili více jako „buditelé“ než jako apoštolové víry. Nacionální cítění překračovalo někdy přípustné hranice. Změněné poměry vyžadovaly nové prostředky, které by posílily zbožnost lidu. Osvědčily se některé nové pobožnosti jako mariánské májové, křížová cesta a modlitba sv. růžence, jezuité pořádali lidové misie, konala se křesťanská duchovní cvičení, znovu ožily pouti. Byly pořádány velké katolické sjezdy a kněžstvo horlivě pracovalo v životě spolkovém.  Značná pozornost byla věnována tisku jakožto prostředku šíření katolických myšlenek  i obrany proti útokům odpůrců. Vyučování náboženství byla sice věnována velká péče. Učební metody však byly zastaralé a leckdy pokulhávaly za vědomostmi žáků. Učitelé si mimo školu žáků příliš nevšímali. Z takových škol často  žáci vycházeli nábožensky ne příliš vzdělaní. Přesto do roku 1918 setrvávalo 90 procent českého národa formálně v katolické církvi.

Vznik samostatného československého státu po skončení první světové války provázelo bouřlivé období národní revoluce symbolizované heslem "Pryč od Habsburků", které  vyvolalo nejen řešení státoprávních otázek, ale bylo spojeno také s nutností vypořádat se s minulostí, s řadou dalších problémů, mezi něž patřil i tzv. AUSTROKATOLICISMUS. Porážkou Rakouska se těsné sepětí monarchie s katolickou církví uvolnilo. Zmizel rozhodující vliv císaře a vůbec státní moci. Česká katolická církev však byla nucena se bránit proti obvinění z „rakušáctví“. Katolicismus byl obviněn jako nástroj ujařmení Čechů v pobělohorském období. Katolické symboly, produkty barokní víry a zbožnosti, byly ničeny. Na pozadí vyústění českého KATOLICKÉHO MODERNISMU ožily tendence části duchovenstva, které vedly počátkem r. 1920 až k odpadu některých kněží a  k založení tzv. ČESKOSLOVENSKÉ CÍRKVE  a s tím spojeného ODPADOVÉHO HNUTÍ od Církve římskokatolické nejen kněží, ale především mnoha věřících. Došlo ke sporům a někde i bojům o kostely mezi katolíky a přívrženci nové denominace. Později dochází ke zklidnění napětí, přesto však není pochyb o tom, že neblahé dědictví austrokatolicismu  českou katolickou církev výrazně poškodilo. Téma vývoje a hodnocení katolicismu v našich zemích  v průběhu posledních třech století  prošlo mnoha změnami a je ve stadiu zkoumání odborníků.   

Matonick.