„NAŠI KŘESŤANŠTÍ BRATŘI“ - TÉMA 269 „UČÍCÍ SE CÍRKEV“ KE 2. NEDĚLI V MEZIDOBÍ 14.1.2024

Před dvěma tisíci lety byli Kristovi učedníci, shromáždění v Jeruzalémě,  obdarováni přítomností Ducha  svatého. Křesťané všech dob a míst spatřují v této události počátek vzájemného společenství věřících, povolaných jednotně hlásat Ježíše Krista jako Pána a Spasitele. Navzdory vnějším i vnitřním těžkostem, které prvotní jeruzalémská církev zakoušela, vytrvali její členové dlouho ve věrnosti a společenství při lámání chleba a při modlitbách. Už od samého počátku však i v této jedné a jediné Boží církvi vznikaly určité roztržky, které později vyústily v rozsáhlejší rozpory a nemalé skupiny se od plného společenství katolické církve odloučily. Církev však dnes nachází tu nejlepší cestu ke smíru. V dialogu. Už nehovoříme o tom, co nás rozděluje, ale o tom co nás spojuje. Jsme křesťané. Co máme společného? Všichni jsme přijali svátost křtu ve jménu Nejsvětější Trojice. Byli jsme znovuzrozeni a jako Boží děti začleněni do Církve, která je současně viditelná i neviditelná, lidská i Boží.  Katolická církev již netvrdí, že je (est) tou jedinou pravou Kristovou církví. 2. vat. koncil nahradil sloveso „je“, svátostnou formulací „subsistit in“, což znamená, že Církev, kterou Kristus ustanovil,  se  v katolické církvi uskutečňuje  (subsistuje). Jiné křesťanské církve  sice s církví katolickou nejsou ve společenství dokonalém, ale zůstávají s ní spojeny pouty velmi těsnými. Katolická církev k těmto křesťanům  přistupuje s bratrskou láskou a úctou a oprávněně je uznává za své bratry v Pánu. Je v nich přítomna Kristova církev a působí v nich, ačkoliv chybí plné společenství s církví katolickou a nepřijímají katolické učení o primátu, který podle Boží vůle objektivně má a uplatňuje nad celou církví římský biskup.

( Srov.: Deklarace Dominus Jesus „O jedinečnosti a spásonosné univerzalitě Ježíše Krista a církve“). Mimo viditelné hranice katolické církve však existují mnohé společné prvky posvěcení a pravdy jako je psané Boží slovo, život milostí, víra, naděje a láska i jiné dary Ducha svatého. Všechna tato dobra pocházejí od Krista a vedou k němu a vybízejí ke „katolické jednotě“(2. vat.koncil).  

Jednotu Kristus udělil své církvi od začátku.  Sám Ježíš se v hodině  svého utrpení modlil a nepřestával prosit Otce za jednotu svých učedníků: „Ať všichni jsou jedno. Jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, tak i oni ať jsou v nás, aby svět uvěřil, že ty jsi mě poslal“ (Jan 17,21). Abychom na tuto výzvu patřičně odpověděli, je nutné stálé obnovování církve, obrácení k čistotě života podle evangelia, společná modlitba, vzájemné bratrské poznávání, ekumenická výchova věřících a kněží, dialog mezi teology, spolupráce mezi křesťany v různých oblastech služby lidem.

Starost o obnovení jednoty  je záležitostí celé církve. Poněvadž smířit všechny křesťany v jednotě jedné a jediné Kristovy církve přesahuje lidské síly a schopnosti, skládáme všechnu naději do modlitby za pomoc Ducha svatého.

Kristus založil jednu, jedinou a jednotnou společnost, církev. Sám úpěnlivě prosil za jednotu těch, kdo v něho věří (viz Jan 17), takže můžeme klidně tvrdit, že jednota církve je její základní vlastností.  Rovněž sv. Pavel zdůrazňuje jednotu, kterou chce mít Kristus s námi a kterou máme tvořit vespolek. Jsme jedno Kristovo mystické tělo, jsme součástmi tohoto těla, které patří Kristu a v němž má každý své místo ve službě bratřím. Všichni si vzájemně pomáhejme k dosažení společného cíle.

Matonick.