DAR NADPŘIROZENÉ VÍRY - TÉMA 175 „UČÍCÍ SE CÍRKEV“ - 19. NEDĚLE V MEZIDOBÍ 7.8.2022

Víra v Boha  je svobodná odpověď člověka Bohu, který se mu zjevuje. Nemá nic společného se stupněm inteligence, ale vždy se jedná o morální postoj. Rozdíl nevězí ve stavu mysli, ale ve stavu vůle. Proč mnozí lidé odmítají křesťanství? Vzdělaní lidé  odmítají víru ze stejného důvodu, jako lidé nevzdělaní, prostě se nechtějí změnit.  Člověk neodmítá Boha ani kvůli intelektuálním nárokům, ani kvůli nedostatku důkazů. Člověk odmítá Boha, jelikož není ochoten připustit, že Boha potřebuje.

Bible v listu Židům 11,1 říká: „Věřit Bohu znamená spolehnout se na to, v co doufáme, a být si jist tím, co nevidíme.“  To, že existuje Bůh,  potvrzují četné a přesvědčivé důkazy. Víra však nakonec nespočívá v tom, zda má někdo k dispozici dokonalé a úplné odpovědi na každou námitku nevěřících proti Bohu. Důležité je, že je o jeho existenci přesvědčen natolik, že začne jednat. A o to nakonec jde.  Víra je volbou, postojem, krokem vůle, rozhodnutím chtít poznat Boha osobně. Mít víru znamená říkat: „Věřím, ale pomoz, prosím, mé nedověře!“ (Mk 9,24). Člověku, který chce Boha poznat, se Bůh sám zjeví. 

Víru chápeme jako úkony osobní i církve, které osobně vyznává každý věřící.  Při úkonech víry  se lid vyjadřuje řečí víry, při čemž nezáleží ani tak na formulaci slov, jako na účinku, jakého je projevem víry dosaženo .Naše církev nás učí jako matka řeči víry, aby nás naučila víře rozumět a žít ji. Církev katolická, ačkoliv je rozšířena po celém světě,vyznává  jen jedinou víru v jediného Boha. 

Víra je tou nejintimnější věcí člověka, a přece není jeho soukromou záležitostí. Ten, kdo chce věřit, musí se učit říkat „já“ stejně jako „my“, protože víra, kterou by člověk nedokázal sdělovat a sdílet, by byla proti zdravému rozumu. Jednotlivý věřící člověk připojuje svůj svobodný souhlas k „věříme“ církve. Od ní víru přijal. Byla to ona, která nesla víru staletími až k němu, chránila ji před pokřivením a dávala jí vždy znovu zazářit. Víra je proto podílem na společném přesvědčení. Víra druhých lidí mě nese, stejně jako oheň mé víry může nadchnout a posilovat druhé. „Já“ i „my“ naší víry zdůrazňuje církev tím, že při bohoslužbách používá dvě různá vyznání víry: apoštolské, které začíná slovem „věřím“ (Krédo), a velké, tzv. nicejsko-cařihradské, které ve své původní formě začínalo slovem „věříme“ (credimus). 

Potřebujeme mít víru v Boha (srov. Marek 11,22-24). Víra dovede mocně měnit náš život k lepšímu. „Kdo je v Kristu,“ napsal apoštol Pavel, „je nové stvoření. Co je staré pominulo, hle je tu nové!“ (2 Kor 5,17).  Bůh je vždy ochoten měnit životy těch, kteří překonávají svoji pýchu a otevrou mu svá srdce. Víra je nezbytná ke spáse.  Co můžeš očekávat na světě většího ?: „Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný“ (Jan 3,16).

Víra je osobní přilnutí celého člověka k jedinému Bohu, který se zjevuje  jako Bůh Otec, Syn a Duch svatý.  Víra je nadpřirozený Boží dar. Věřit je lidský i církevní úkon.Věříme všemu, co je obsaženo  v Božím slově psaném nebo předávaném. Víra je nezbytná ke spáse. Sám Pán tvrdí: „Kdo uvěří a dá se pokřtít, bude spasen; kdo však neuvěří, bude zavržen“ (Mk 16,16).