PŮSOBÍ DUCH SVATÝ JEN V CÍRKVI ? - TÉMA 224 „UČÍCÍ SE CÍRKEV“ – SLAVNOST SESLÁNÍ DUCHA SVATÉHO 28.5.2023

Duch svatý působí na světě od věčnosti. S Otcem a Synem svět stvořil, vedl dějiny Izraelského lidu, mluvil ústy proroků a spolupůsobil na našem vykoupení. O Letnicích sestoupil na rodící se církev a poslal ji hlásat všem národům vítězství božské lásky nad hříchem a smrtí. Církev rozsetá po celém světě dodnes znovu prožívá tajemství svého narození, vlastního křtu v Duchu svatém (srov. Sk 1,5), ke kterému došlo v Jeruzalémě padesát dní po Velikonocích, právě v den židovského svátku Letnic. Duch svatý je duší církve. Čím by byla bez Něho? Je nepřetržitě utvářena a vedena Duchem svého Pána. Je živým tělem, jehož vitalita je právě plodem tohoto neviditelného božského Ducha. Svatého  Ducha Písmo nazývá Bohem. Má vlastnosti Boha (věčnost, všemohoucnost, vševědoucnost i všudypřítomnost) a současně je bytostí s myšlením, city i vůlí. Svatý Duch, Bůh, působí jako Utěšitel a Rádce, kterého Ježíš seslal ke spáse nejen své církvi, ale všem lidem, kteří s upřímným srdcem hledají Boha a snaží se plnit jeho vůli. 

Církev katolická učí, že : „Všichni lidé jsou voláni do nového Božího lidu. Proto i když tento lid zůstává jeden a jediný, má se šířit po celém světě a ve všech dobách, aby se splnil záměr našeho Boha, který na počátku stvořil jedinou lidskou přirozenost a rozhodl se své rozptýlené děti nakonec shromáždit vjedno … Tento celosvětový ráz, jímž se vyznačuje Boží lid, je dar samého Pána; dík jemu katolická církev účinně a trvale směřuje k tomu, aby celé lidstvo se všemi jeho hodnotami přivedla ke spojení s jeho hlavou, Kristem, v jednotě jeho Ducha.“ (2.vat. koncil). Ke katolické jednotě Božího lidu jsou povoláni všichni. Patří k ní věřící katolíci, ostatní věřící v Krista i ti, kteří jsou Boží milostí povoláni ke spáse. Do církevní společnosti jsou začleněni, kdo přijímají celé její zřízení a prostředky spásy v ní ustanovené, spojují se v ní s Kristem jako ve viditelném  organizmu. Církev je z mnoha důvodů spojena s těmi, kteří jsou pokřtěni a nazývají se křesťany, avšak nevyznávají celou víru nebo nezachovávají  jednotu společenství pod vedením Petrova nástupce. „Neboť ti, kdo věří v Krista a řádně přijali křest, jsou v určitém společenství s katolickou církví, i když ne zcela dokonalém“ (2.vat. koncil).  Bůh chtěl jednu církev pro všechny. My křesťané jsme bohužel nezachovali věrnost Ježíšovu přání. Přesto jsme i nyní vzájemně spojeni vírou a jedním křtem. K lidem, kteří ještě nepřijali evangelium (např. hebrejský lid, muslimové) a jsou různými způsoby zaměřeni k Božímu lidu, zaujímá církev po 2. vatikánském koncilu  specifické vztahy. V dialogu nachází tu nejlepší cestu ke smíru. Už nehovoříme o tom, co nás rozděluje, ale o tom co nás spojuje. Církev učí: „Věčné spásy mohou však dosáhnout všichni, kdo bez vlastní viny neznají Kristovo evangelium a jeho církev, avšak s upřímným srdcem hledají Boha a snaží se plnit jeho vůli, jak ji poznávají z hlasu svědomí.“ (2.vat. koncil). Bůh, jako Bůh Otec, Bůh Syn a Duch svatý si může cestami, které jsou známy jen jemu, přivést lidi i ty, kteří bez vlastní viny neznají evangelium, k víře a k věčnému životu.  

Matonick.