DVOJÍ ÚČAST NA JEDINÉM KRISTOVĚ KNĚŽSTVÍ“ - TÉMA 229 „UČÍCÍ SE CÍRKEV“ K 11. NEDĚLI V MEZIDOBÍ 18.6.2023.

Kněžství je svátost, skrze kterou pokračuje v církvi nadále až do konce časů poslání, které Kristus svěřil svým apoštolům; je to tedy svátost apoštolské služby. Kristus je jediný kněz ve vlastním slova smyslu. Kněžská však je i celá církev, jejíž je Kristus hlavou. Svátost kněžství tvoří spolu s manželstvím dvojici svátostí určených ke službě společenství. Obě dvě svátosti udělují zvláštní poslání v církvi a slouží k budování Božího lidu a přispívají také k osobní spáse  tím, že slouží druhým. Celá církev je kněžský lid. Díky křtu mají všichni věřící účast na Kristově kněžství. Tato účast se nazývá všeobecné kněžství. Na jeho základě a v službách Krista existuje i jiná účast na poslání Kristově: služba udělená svátostí kněžství, jejímž úkolem je sloužit ve jménu a v osobě Krista uprostřed společenství – služebné kněžství. Všeobecné kněžství (oproti hierarchickému služebnému kněžství, jež je budováno na základě kněžského svěcení) je partnerstvím věřících na kněžství Kristově, a to na základě přijatého křtu, jímž jsou věřící  přičleněni ke Kristu. Sv. Petr (srov. 1 Petr 2,5) nazývá křesťany „svatým kněžstvem", které je spojováno s Kristem, zvláště svou spoluúčastí na eucharistické oběti mše svaté. Kristus, učinil z církve „královský národ a kněze Boha, svého Otce“ (srov. Zj 1,6). Celé společenství jako takové je kněžské. Věřící vykonávají své křestní kněžství účastí na poslání Krista, velekněze, proroka a krále, každý podle svého vlastního povolání. Právě svátostmi křtu a biřmování jsou věřící posvěceni, aby tvořili „… svaté kněžstvo“.

Služebné neboli hierarchické kněžství biskupů a kněží a všeobecné kněžství všech věřících, i když „jedno i druhé — každé svým vlastním způsobem — má účast na jediném kněžství Kristově“, přesto se podstatně liší, ačkoliv „jsou ve vzájemném vztahu“. V jakém smyslu? Zatímco se všeobecné kněžství věřících uskutečňuje          v rozvoji křestní milosti, v životě víry, v naději a lásce, v životě podle Ducha, služebné kněžství slouží všeobecnému kněžství, je zaměřeno na rozvoj křestní milosti všech křesťanů. Je to jeden z prostředků, jimiž Kristus pokračuje v budování a vedení církve. Právě proto se předává zvláštní svátostí, svátostí kněžství. V církevní službě svátostného kněžství je sám Kristus přítomen ve své církvi jako hlava svého těla, pastýř svého stádce, velekněz výkupné oběti, učitel pravdy. Kristus je pramenem každého kněžství: vždyť kněz Starého zákona byl jeho předobrazem, zatímco kněz Nového zákona v osobě Krista jedná. Skrze svátostnou službu, zvláště biskupů a kněží, se přítomnost Krista jako hlavy církve stává viditelnou uprostřed společenství věřících. Tato Kristova přítomnost v knězi se nemá chápat tak, jako by kněz byl obrněn proti veškeré lidské slabosti, omylům, či proti hříchu. Síla Ducha svatého neručí za všechny skutky kněží stejným způsobem. Existuje mnoho činů, v nichž jeho lidský charakter zanechává stopy, jež nejsou vždy znamením věrnosti evangeliu, a které proto mohou následovně škodit apoštolské plodnosti církve.

Kněžství je služebné. Je zcela zaměřeno na Krista a na lidi. Naprosto závisí na Kristu   a na jeho jediném kněžství a bylo ustanoveno ve prospěch lidí a společenství církve. Svátost kněžství uděluje „posvátnou moc“, a to právě moc Kristovu. Služebné kněžství nemá jen úkol zastupovat Krista — hlavu církve před shromážděním věřících; kněz také jedná jménem celé církve, když přednáší Bohu modlitbu církve a především když přináší eucharistickou oběť. Modlitba a oběť církve jsou neoddělitelné od modlitby a oběti Krista, její hlavy. Je to vždy uctívání Krista v církvi a skrze církev. Je to celá církev, Kristovo tělo, která se modlí a obětuje „skrze něho a s ním a v něm“ v jednotě Ducha svatého Bohu Otci.

Z tajemství církve vyvěrá výzva, která se obrací ke všem údům Kristova mystického těla, aby se v organickém společenství aktivně podílely podle svých různých poslání    a charismat na úloze a budování Božího lidu. Ohlas této výzvy opakovaně zaznívá v dokumentech církve zvláště v období po II. vatikánském koncilu. Všichni věřící byli povzbuzeni k tomu, aby společnou prací na spáse světa budovali církev. Všichni máme být dělníky na Kristově vinici. Je třeba mít na zřeteli naléhavost a důležitost apoštolské činnosti laiků v současné i budoucí evangelizaci. Duch obnovuje, omlazuje a vzbuzuje v mnoha laicích nové impulsy vedoucí ke svatosti a k aktivní účasti na životě církve. Svědčí o tom nový styl spolupráce kněží, řeholníků a laiků; aktivní účast na liturgii, na zvěstování Božího slova a na katechezi; mnohé služby a úkoly svěřované laikům a jimi vykonávané; rozkvět různých skupin, sdružení a duchovních hnutí, kterým se též věnují laici; a konečně rozsáhlá a významná účast žen na životě církve a na rozvoji současné společnosti. Zvláště v  oblasti evangelizace a posvěcování  se apoštolát laiků a služba pastýřů vzájemně doplňují. V něm mají laici – ženy i muži – nesčetné příležitosti k aktivitě důsledným svědectvím života osobního, rodinného a společenského, hlásáním a sdílením evangelia Kristova v každém prostředí a snahou vyjadřovat, hájit a správně uplatňovat křesťanské zásady při řešení aktuálních problémů.  Tato úloha odkrývá laikům nesmírné obzory pro jejich působení ve světě kultury, umění a divadla, vědeckého výzkumu, práce, sdělovacích prostředků, politiky, ekonomie, atd. Vyžaduje od nich, aby s vynalézavostí vytvářeli stále účinnější podmínky, za kterých by tyto oblasti našly v Ježíši Kristu plnost svého významu.

Matonick.