ELIÁŠ – OBHÁJCE MONOTEIZMU - TÉMA 238 „UČÍCÍ SE CÍRKEV“ K 19.NEDĚLI V MEZIDOBÍ 13.8.2023

Eliáš je  starozákonní prorok. Žil na přelomu 9.st. př.n.l. Jako obhájce víry v jediného Boha vystupoval ostře proti modloslužebnictví. Podle Písma vynikal zbožností, mravní čistotou a odvahou. Jeho život je opředen působením  četných zázraků (svádění ohně z nebes, sesílání deště, sucha). Těžiště Eliášova působení leželo v severním Izraelském království v době 22leté vlády krále Achaba, který vládl nad severním Izraelem pravděpodobně v letech 871-850.

 Asi sto let již uplynulo od doby krále Davida a padesát let od smrti Davidova syna, krále Šalomouna,  kdy se  jeho království rozdělilo. Bohatší sever (Izrael) se  odtrhl od jihu (Judy) a založil vlastní království s hlavním městem Samaří. Během období Achabova kralování  dosáhl zde  duchovní život vůbec nejhoršího úpadku. Jeho fénická manželka, královna Jezábel, byla ctitelkou svého náboženství a vedla Achaba k tomu, aby „zhřešil proti Hospodinu“ a vnutil svému lidu kult fénického Boha Baala.  Ze své vlasti si s sebou do Izraele přivedla na 450 Baalových kněží a proroků. Patrně se za jejich pomoci dokonce pokoušela zavést v Izraeli Baalovo pohanské modlářství  jako oficiální náboženství. Samotný král Achab chodil projevovat úctu  Baalovi a klaněl se mu. V Samaří dal postavit Baalovi oltář a posvátný kůl. Tím, čeho se dopouštěl, urážel Hospodina, Boha Izraele, víc než všichni izraelští králové, kteří byli před ním. V důsledku toho došlo v zemi k rozsáhlému náboženskému mísení kultů a jedinečnost úcty k Hospodinu byla vážně ohrožena. 

Dobu hříšného prorůstání hospodářství, kultury a náboženství Izraele a Fénicie však náhle narušil příchod a  vystoupení proroka Eliáše. Jako přistěhovalec byl Eliáš bez domovského práva, patřil k bezprávné a nejchudší části lidu. Žádné postavení Bohu však nepřekáží ve vyvolení a zapojení člověka do úkolu, který od něj potřebuje splnit, pro který mu dává milost a jehož splnění vede k pozdvihnutí do jeho slávy. Tento starozákonní prorok nese vyznavačské jméno Eliáš, což znamená: "(mým) Bohem je Hospodin". Vedl poustevnický život. O obnovu úcty k pravému Bohu se zasloužil poražením Baalových proroků na hoře Karmel. Písmo svaté ho představuje jako proroka mimořádně omilostněného a pohybujícího se stále v Boží přítomnosti.  Písmo dokládá, že Eliáš stojí ve službách jediného Boha, kterého vyznává. Prorok své poslání uskutečňuje i tím, že je jakýmsi "živým svědomím" lidu, na který chce Bůh skrze jeho činnost působit. Eliáš je Achabovým protihráčem. Jeho nejúčinnější zbraní se stalo slovo. Achab kraluje (1 Kr 16,29 -34) – a Eliáš mluví (1 Kr 17,1). Eliáš je označen jako „muž Boží“, což bylo tradiční označení pro divotvorce, Jeho divy mají služebnou povahu a stvrzují (podobně jako divy a znamení Ježíšovy), že ohlašované slovo Hospodinovo je nosné a spolehlivé (1 Kr 17,24). Mocné činy Eliášovy – vysvobození z hladu a vysvobození   ze smrti – ukazují, že ne po­hanský Baal, ale Hospodin je dárcem a ručitelem lidského života. Projevuje se jako Bůh svrchovaný, milosrdný a skutečně životodárný. Baalovské modlářství počítalo s Baalem jako ručitelem pravidelného střídání doby dešťů a doby sucha. Baalova moc je však Eliášovým vyhlášením doby sucha zjevně zrušena a vše bude obnoveno až Božím slovem ("...nebude rosa ani déšť, leč na mé slovo"(1 Kr 17,1). Marné je fanatické vzývání božstva Baalových proroků. Spor o tom, kdo je pravý Bůh, zda je to Hospodin nebo Baal, má být rozhodnut Božským přijetím oběti skrze oheň seslaný vzývaným. Eliáš účinnou veřejnou modlitbou k Hospodinu prosí za lid a oběť i dříví s vodou stráví oheň, který spadne z nebe. A lid volá: "Jen Hospodin je Bůh!" (1 Kr 18,39). Eliášovu prorockou kariéru dramaticky uzavírá jeho nanebevzetí. Muž Boží mizí záhadně před očima všech uchvácen ohnivým vichrem, v ohnivém voze se spřežením (2 Kr 2,11). Zanechává svému následníku Elizeovi svého prorockého ducha, aby pokračoval v Božím díle. Potvrzení významu sv. Eliáše vidíme na hoře při proměnění Krista, kde se spolu s Mojžíšem opět zjevil a kde Ježíš k nim promlouval (Mt 17,3-4).

Ve Starém zákoně zaujímá Eliáš významné místo v prorocké tradici od Samuelových dob a je předchůdcem takzvaných píšících proroků 8. století. Je především mužem činu. Nechá se vést Božím Duchem a nedbá na lidskou opatrnost. Neustále volá svůj lid k obrácení a úctě vůči Hospodinu, k prosazování Mojžíšovy spravedlnosti ve společnosti. Svými modlitbami k Bohu dokázal znovu obrátit lid k Bohu. Mojžíšův následník jedná v Mojžíšově duchu. Pravověrní Židé dodnes vidí v Eliášovi nadpozemskou bytost, která v čas nebezpečí sestupuje na zem. Proroci předpovídali Eliášův návrat natolik, že v Novém zákoně považují někteří lidé Ježíše za Eliáše. Předobraz Eliáše se naplňuje v Janu Křtiteli.

Matonick.