„ČLOVĚK HLEDÁ SMYSL ŽIVOTA“ - TÉMA 244 „UČÍCÍ SE CÍRKEV“ K 24.NEDĚLI V MEZIDOBÍ 17.9.202

Kvalita života je složitý a velmi široký pojem. Je těžko uchopitelný pro šíři své mnohostrannosti a komplexnosti. Dotýká se pochopení lidské existence, smyslu života a samotného bytí. Zkoumá materiální, psychologické, sociální, duchovní a další podmínky pro zdravý a šťastný život člověka. Komplexní pohled na život postihuje jak vnější podmínky, tak i vnitřní rozměry člověka. Pokud ale chceme plně ocenit svůj život, musíme se postavit tváří v tvář realitě, v níž pomíjivost i smrt jsou nedílnou součástí života. Narodit se člověkem je velice vzácná výsada. Proto je důležité, abychom si života vážili a využili všech příležitostí, jež nám poskytuje.

Člověk se táže po smyslu své existence tváří v tvář pomíjejícnosti všeho. V lidské společnosti se bojí téměř každý smrti. Pomíjivost je podstatou vší lidské existence. Její vliv je evidentní; ovládá nejen náš osobní život, ale i celý vesmír, hvězdy a planety, stejně jako pozemské prostředí. Její efekt můžeme pozorovat i při vzniku a zániku národů, v celé naší společnosti, a dokonce i v byznysu. Pomíjivost prolíná veškerou existencí. Vídáme změny ve svém životě i v životě přátel a rodin, avšak ta nejničivější změna - smrt - nás přesto vždycky nějak zaskočí. Život je pomíjivý, krátký a křehký. To je výsledek hloubání člověka, když se ptá odvěkými otázkami myslícího tvora: „Odkud? Kam? Jak? Proč?“ Pouze  z lidského snažení je však obtížné dosáhnout uspokojivou odpověď na otázku: „Proč žiji?“

Člověk je společenský tvor, nemůže být smyslem života vyžít se ve vlastním sobectví. Štěstí je uskutečnění hodnot. Žijeme z naděje. Mnozí se při pouti životem věnujeme duchovní cestě, ale uvnitř můžeme stále toužit po moci, po určitém postavení nebo po chvále. Zapomínáme na pomíjivost života a jistotu smrti, a proto nejsme schopni se bránit svým sobeckým tužbám. Pokud si však uvědomíme, že život není věčný, máme možnost se snadněji přizpůsobit různým životním situacím, nelpět na nich a nenechat se jimi ničit. Kdo žije duchovním životem, vidí smrt především jako příležitost k dosažení skvělé zkušenosti, a dokonce k vysvobození ze svého utrpení. Naše štěstí, naše radost vychází zevnitř nás. Když budeme hledat radost uvnitř nás samotných, zjistíme, že můžeme být velmi chudí, ale přitom být úžasně šťastní. Naše štěstí závisí na lásce. Nemůžeme být opravdu šťastní, pokud v našem životě chybí láska a porozumění.

Starozákonní člověk viděl své štěstí a tím i cíl svého života v pozemské hojnosti a v blahobytu, ve zdařilé rodině, v zabezpečení pokojné existence svého národa; přitom si byl vědom, že jsou to hodnoty, které nemůže realizovat vlastními silami,a vůdčí silou jeho života byla naděje a důvěra v Boží zaslíbení; je to Bůh, kdo dává spásu, na člověku pak je, aby nezradil úmluvu, kterou s ním Bůh učinil, a aby plnil Boží přikázání. Přitom se v dějinách izraelského myšlení setkáváme  s vývojem představy o spáse - to, co zprvu znamenalo jen pozemské štěstí, nabývá stále hlubšího duchovního významu a přesahuje i hranici smrti. Na toto myšlení navazuje křesťanství. Praví křesťané žijí  z naděje na věčný život. Kristus za všechny zemřel a všechny nás ponořil křtem do své smrti a vzkříšení. Nepatříme tedy sobě, ale jemu. "Máme naději v živém Bohu" (srov. 1 Tim 4,10). Naději lze hledat a nalézt pouze  v tom,  že tu je Bůh, který jedná. Od počátku dává lidem pocítit svou lásku a věrnost, která vrcholí v Ježíši Kristu. V něm poznáváme, jak hluboký je Boží příklon ke světu a k lidem. V Kristu Bůh přijímá náš svět se vším, co se v něm děje. Přijímá naši člověčinu i náš lidský úděl se vším, co k němu patří. Jedná tak, jak bychom my nikdy nejednali. To je zdrojem naší naděje. Díky Bohu víme, že nejsme odkázáni sami na sebe. Poznáváme, že svět není ponechán sám sobě, ani zákonitostem a silám, které  v něm působí.  Živý Bůh uplatňuje svůj nárok na svět i na nás nečekaným a jedinečným způsobem, jímž zároveň ukazuje východisko a odhaluje nečekaně dobrý cíl. Naděje, kterou máme v živém Bohu, je jediným základem, na němž lze stavět a pevně stát. Držme se tedy naděje, kterou máme v živém Bohu, v Ježíši Kristu, Spasiteli všech lidí. Živý Bůh je Kristus zmrtvýchvstalý a přítomný ve světě. On je naše pravá naděje: Kristus, který žije s námi a v nás, a který nás volá k účasti na svém vlastním věčném životě. Pokud nejsme sami, pokud je on s námi, nebo lépe, jestli on je naše přítomnost a budoucnost, proč mít strach? Křesťanská naděje totiž znamená toužit po nebeském království a po věčném životě jako po svém štěstí tím, že důvěřujeme Kristovým příslibům a nespoléháme na své síly, ale na pomoc Ducha Svatého.

Matonick.