„NEBUDEŠ MÍT JINÉHO BOHA MIMO MNE“- TÉMA 251 „UČÍCÍ SE CÍRKEV“ K 30. NEDĚLI V MEZIDOBÍ 29.10.2023

Je psáno: „Nebudeš mít jiného boha mimo mne“(Dt 5,7). První přikázání zakazuje uctívat a sloužit jiným  bohům, kromě jediného Pána, který se zjevil svému lidu. Pod „jinými bohy“ - modlami, rozumíme  moc, peníze, drogy a podobně. Mezi ně patří též magie, vášně a nezdravé žádosti, všechno, po čem lidé dychtí nad zdravou míru. Religiozita – můžeme-li to tak nazvat – všech možných druhů je dnes žádaná. Okultismus, meditační techniky východních náboženství fascinují mnoho mladých lidí, ale i těch, kteří to již někam dotáhli, jsou finančně zajištěni, mají pracovní úspěchy i pevné sociální postavení. Úchylka náboženského cítění a úkonů, jinak oprávněných a nutných, kterým přikládáme nadměrnou až magickou důležitost je pověra. V takzvaných primitivních společnostech je víra v magickou moc základem náboženských obřadů, rituálů a tabu. Pověrčiví lidé se domnívají, že uskuteční svá přání nebo zaženou nějakou obavu „předepsaným“ činem nebo slovem. Ten kdo projevuje náboženskou  úctu k fyzickým předmětům, tvorům, sochám, obrazům, symbolům místo Boha a klaní se tomu, dopouští se modloslužby. Takové jednání spočívá na zbožšťování toho, co Bůh není.  Církev je odsuzuje a pojmenovává jako mnohobožství (polyteismus). Je třeba  odmítat věštění, vzývání satana nebo zlých duchů, vyvolávání mrtvých, uchylovat se k horoskopům, k astrologii, k hádání z ruky, k výkladu předtuch, k jevům jasnovidectví. Bůh může zjevit budoucnost jen prorokům, nebo jiným světcům. Je nutno vyhýbat se používání magie a čarodějnictví, kterými člověk zamýšlí podrobit si skryté mocnosti, aby mu sloužily, a tak dosáhnout nadpřirozené moci nad bližními. Odsouzeníhodné jsou zvláště ty praktiky, které jsou spojeny s úmyslem škodit druhým, nebo směřují ke zneužívání jejich důvěřivosti.

Lidé se dopouští hříchů proti úctě k Bohu. Jsou to jednání, jímž člověk slovy nebo skutky pokouší Boha, zkouší jeho dobrotu a jeho všemohoucnost, dále svatokrádeže, což je znesvěcování nebo nedůstojné zacházení se svátostmi, nebo zlořády zvané svatokupectví, spočívající v prodávání, kupování nebo vyměňování církevních milostí, svátostí, svátostin.

 K nejvážnějším skutečnostem naší doby patří ateismus. Přesvědčení či mínění, že neexistuje žádný bůh nebo bohové či nadpřirozená bytost obecně. Mnoho našich současníků hluboké životní spojení s Bohem nechápe, nebo je výslovně odmítá. Vyskytuje se ve více formách. Je vysvětlovaný jako osobní omezování, vyžadující osvobození od umělých překážek, které klade náboženské uctívání Boha do cesty k praktickému životu a odvrací ho od budování společnosti a vlastního majetku. Ateismus je hříchem proti ctnosti zbožnosti, protože odmítá nebo popírá existenci Boha. Má základ v nesprávném pojetí lidské nezávislosti a svobody. 

Některé z forem ateismu je blízký agnosticismus - filosofický názor tvrdící, že existenci čehokoli, co nelze poznat zkušeností, tedy např. Boha, nemůžeme ani dokázat, ani vyvrátit. Někdy může zahrnovat jisté hledání Boha, ale obvykle představuje   lhostejnost, nebo útěk před posledním problémem lidské existence.

Křesťané věří v jednoho a jediného Boha. Náš, křesťanský trojjediný Bůh je plný lásky – je Láska sama.  Je všemohoucí, vševědoucí, všudypřítomný, věčně nekonečný.  Jako Stvořitel všeho a také času,  se v určitém okamžiku zjevil lidstvu. Vyvolil si židovský národ, k němuž poslal své Slovo, Ježíše Krista. V něm pak připravil záchranu pro všechny národy. Boha můžeme prosit. Je dobré chodit za ním s tím, co nás trápí a co nám schází. Bohu můžeme děkovat. O Bohu můžeme přemýšlet. Bohu však také můžeme vzdát čest, obdivovat jej, žasnout nad tím, jaký je, uznávat jeho moc, vzývat jeho jméno v čas dobrý i zlý. Vzývat Boha, jeho uctívat a sloužit mu, znamená neklanět se a nevzhlížet k nikomu, k lidem, k lidskému rozumu, k lidským schopnostem, k lidským pokleskům, k matce přírodě, ani k nikomu či ničemu jinému.Tato i následně jmenovaná  provinění vůči Bohu bychom mohli zařadit mezi hříchy proti prvnímu přikázání. Bůh očekává, že mu věnujeme celou svou víru; měli bychom na něho upnout celou svou naději a měli bychom na něho zaměřit veškeré síly své lásky. Přikázání milovat Boha je nedůležitější ze všech přikázání a je klíčem ke všem ostatním. Proto má místo v samém úvodu desatera. Bohu se klaníme, protože je Pánem všeho, co existuje. Úcta a klanění jsou přiměřenou odpovědí na jeho zjevení: „Pánu, svému Bohu, se budeš klanět a jen jemu sloužit“ (Mt 4,10).

Matonick.