„OBNOVENÁ LITURGIE ŽÁDÁ ROZDĚLENÍ SLUŽEB“ - TÉMA 274 „UČÍCÍ SE CÍRKEV“ K 6. NEDĚLI V MEZIDOBÍ 11.2.2024

Bohoslužebná jednání jsou záležitostí celé církve.  Zviditelňují ji a ovlivňují.  Při slavení liturgie má každý „v rámci své funkce konat jen to,  ale i všechno to, co mu přísluší z povahy věci a podle liturgických předpisů“. Přisluhující (ministranti),  lektoři, akolyté, žalmist, komentátoři a členové chrámového sboru vykonávají skutečnou liturgickou službu. Jako laici pečují o to, aby lidé v jejich okolí (ve škole, při vzdělávání, v rodině a v povolání) poznávali evangelium a učili se milovat Krista. Svou vírou a angažovaností ovlivňují společnost, ekonomiku a politiku. 

Lektor (z lat. lector = čtenář) je v církvi vnímán jako ten, kdo při bohoslužbách předčítá Boží slovo. Tím, že je pro předčítání určena osoba odlišná od toho, kdo vede liturgické shromáždění, vstupuje do liturgie dramatický prvek: slovo pocházející od Boha je pronášeno někým jiným, než slovo kněze adresované Bohu.  Správně předat poselství, hluboké obsahem a krásné formou, ukryté v Božím slově, to není jenom otázkou správného přednesu. Služba lektora vyžaduje, aby on sám čtenému slovu rozuměl, respektoval ho a druhým lidem na svém životě zřetelně ukazoval, jak je slovo Boží účinné. Posvátné texty, čte lektor obvykle z vyvýšeného místa od ambonu.

Žalmista  koná funkci, která pochází ze starých židovských obřadů. Úlohou žalmistu je zpívat žalm nebo jiný biblický zpěv mezi čteními.   Zpívá se od ambonu,  případně z jiného vhodného místa. (Římsky misál, všeobecné směrnice).Žalmy se vždy zpívaly na různé nápěvy, ba dokonce v minulých tisíciletích se někdy nápěvy dotvářely též  improvizovaným způsobem.  K umění žalmisty patří nejen schopnost zřetelně a pěkně zpívat, ale i schopnost zvolit si vhodný nápěv, který zdůrazní požadovaný výraz mezizpěvu - tedy Božího slova - vzhledem na danou liturgickou situaci.  Tato služba  může být spojena se službou kantora, který přednáší responsoriální žalm, zpěv za účasti celého shromáždění,  zpěv před evangeliem, prosby v přímluvách a zpívá střídavě sám,nebo s lidem a scholou – pěveckým sborem.

Akolyta (z řeckého. akolythos, "druh na cestě" nebo "ten, který následuje", v širším smyslu pak "ten, kdo slouží") má za úkol starat se o službu u oltáře, pomáhat knězi  a jáhnovi v liturgické činnosti, zvláště při mši svaté, podávat svaté přijímání v kostele a přinášet je nemocným, ale také připravovat ke svátostem a šířit úctu k eucharistii.   K ustanovení akolyty je nutný kurs mimořádných přisluhovatelů eucharistie  a pověření od diecézního biskupa.

Ministranti  jsou nejstarší a nejdéle funkční skupinou pomocníků a přisluhovatelů oltáře ve farnosti jsou Slovo "ministrant" je odvozeno z latinského "ministere", což znamená "sloužit". Ve smyslu dnešní liturgie po II. vatikánském sněmu jsou ministranti vlastně součástí sboru akolytů. Vykonávají část jejich úkolů při slavení mše svaté.

Slavení eucharistie je úkonem Krista a církve, která je "svátostí jednoty", totiž svatým lidem sjednoceným a vedeným biskupem. Celému tělu církve náleží, aby to zjevovala a působila. Jednotlivé údy dosahují činné účasti různými způsoby, které jim jsou vlastní, podle jejich stavu a služeb. Zjevuje se tak vzájemné propojení, vztahy a hierarchické uspořádání křesťanského lidu a jejich vzájemných vztahů. Proto také záleží na tom, aby každý, ať už posvěcený služebník nebo laik, konal pouze a všechno, co jeho stavu přísluší. (Římský misál).

„Laici, zasvěcení Kristu a posvěcení Duchem svatým, jsou podivuhodně povoláni a vybaveni, aby se v nich rodily vždy hojnější plody Ducha svatého. Všechny jejich skutky, modlitby a apoštolská činnost, manželský a rodinný život, každodenní práce, odpočinek duševní i tělesný, jsou–li konány v Duchu, ba i těžkosti života, jsou–li snášeny trpělivě, stávají se duchovními oběťmi Bohu milými skrze Ježíše Krista (srov. 1 Petr 2,5); jsou zbožně přinášeny Otci zároveň s obětí těla Páně při slavení eucharistie. Takto i laici zasvěcují Bohu svět, když všude jednají svatě jako ctitelé Boha.“ (2. vat. koncil.

Matonick