„CÍRKEV VE STŘEDOVĚKU“ (800-1517) - TÉMA 298 „UČÍCÍ SE CÍRKEV“ KE SLAVNOSTI SVATÉHO PETRA A PAVLA 29.6.2024.

Církev ve středověku dosáhla pozoruhodných a trvalých  úspěchů. Odvážně vzdorovala mnoha hrozbám ohrožujícím její nezávislost. Přežila nesnadné období svého dospívání. Učinila  významný krok k dalšímu rozvoji křesťanství v Evropě - zejména když  si uvědomíme, za jakých podmínek začala existovat – ve světě ovládaném sváry při rozpadu jednoty římského impéria. Myšlenka křesťanské společnosti a samo křesťanství jako takové vděčí za svou existenci sjednocujícím silám římského katolicismu a pevné byzantské věrouky.

Pokud jde o vývoj církevního myšlení, můžeme se podobně dívat na křesťanský středověk jako na dobu pozitivního růstu. Nikdy předtím a nikdy potom už nedošlo v církvi k takovému intelektuálnímu rozkvětu, který by se vyrovnal středověku.  V žádné jiné době se intelektuální síly celého věku tak nesblížily jako ve středověku, aby vytvořily jednotnou teorii o Bohu, vztahu lidstva k Bohu a ke světu. 

Křesťanství proniká soukromý a veřejný život.Podobně jako v dnešní době i ve středověku měli průměrní křesťané  průměrné starosti – pečovali o rodinu, snažili se nějak uživit a usilovali o to, aby žili podle evangelia uprostřed soužení každodenního života.  Měli svůj vlastní způsob praktikování víry, v níž hledali oporu. Jejich každodenní víra často přesahovala hranice teologie a významně  ovlivňovala budoucí směr křesťanského myšlení. Pokud bychom chtěli  blíže charakterizovat základní rysy „každodenní víry“, pak by bylo třeba se podívat podrobněji na náboženské aktivity „obyčejných“ křesťanů středověku  například při uctívání svatých. Tam bychom mohli zařadit poutě ke svatým místům, které byly často obchodně zneužívány a některé dokonce popisovány jako směs zbožnosti, zahálky a zábavy.  Jiné  motivy měly křížové výpravy. Projevem  středověkého kultu svatých bylo uctívání relikvií po svatých, mezi nimiž zaujala první místo Panna Maria. Na konci 12. století se stala Ave Maria nejpopulárnější modlitbou doby. Křesťané se k tomu naučili  modlit Otčenáš a Krédo. Objevil se první růženec. Zatím co  prvotní církev měla v jádru městský charakter, na vrcholu středověku žila většina křesťanů na venkově a zabývala se zemědělstvím. Teprve s rozvojem evropských měst v 11. a 12. století začalo křesťanství nabývat opět městský charakter. To znamenalo, že od 7. téměř až do 11. století byl ohniskem křesťanského života spíš farní kostel a farní kněz než diecézní katedrála a biskup. Porodnost a úmrtnost  byly v těch dobách velmi početné.  Křty a pohřby proto byly významnou součástí tehdejšího farního života. Snad v žádné oblasti každodenní víry neměly pohanské zvyky tak silný vliv na křesťanskou praxi jako ve věcech týkajících se smrti. Středověká lidová představivost byla plná vidin pekla a pálení hříchů v očistném ohni.

Pokud se týče mší, laici se jich účastnili čím dál méně, kněz byl od nich při slavení oddělen stěnou, jeho slovům nerozuměli.  Hostii přijímali jen vzácně, málokdo chápal co se při mši vlastně děje a z kazatelny se jim výraznějšího poučení nedostalo. Bible byla dostupná pouze v latině a laici ji číst nemohli. První překlady byly velmi nepřesné. Církevní hierarchie se proto snažila omezit kontakt laiků s biblí pouze na kázané slovo nebo obrazy náboženského umění. Středověká morálka byla krutá. Lidé víry byli stejně brutální, prostopášní a nenasytní jako ctnostní, pokorní či bázliví a stejně upřímně milovali Ježíše, Marii a svaté. Nikdy dříve ani potom nebyla žádná doba tak rozporuplná. Přesto je i v tomhle středověk srovnatelný s naší dobou.

Uprostřed vařícího kotle nemorálnosti stál mocný symbol čehosi protikladného – kostel.  Pro křesťany se stal bránou k věčnému životu. Když do něj vcházeli, krutou realitu nechávali venku za sebou. Věřící zde cítili úžasnou nádheru víry. Procesí, liturgie, chorál, kadidlo, umění v oknech, sochy, tapiserie – to všechno přenášelo člověka ze stavu morální rozpolcenosti do stavu harmonie s Bohem. K životu katedrály patřilo drama, hudba, výtvarné umění, sochařství, architektura, vše pod jednou střechou. Kultura a víra vrcholného středověku byly úzce spojeny. Katolická církev plně ovládala intelektuální a morální vývoj jednotlivce prostřednictvím liturgie, svátostí a zbožnosti; s úspěchem vytvořila propojený vzor lidského vědění, víry a chování pozitivně ovlivňovaný jak vysokou  církevní hierarchií v čele s papeži,  tak světskými panovníky. Byť byly mezi nimi vedeny v průběhu staletí vážné spory o vedoucí mocenské role.

Od zbožného středověkého křesťana se předpokládalo, že bude svoji víru dávat najevo. Být křesťanem totiž znamená vyrovnat se s určitými povinnostmi. Religiozita-zbožnost je projev víry v křesťanského Boha, náboženská úcta k Bohu a k ostatním křesťanům. Samotná forma projevu zbožnosti je částečně ustanovena církví (obřady, rituály). Věřící ji může pojmout po svém ("křesťanským" chováním, službou církvi). Samotná církev jako hierarchická instituce (řeholníci, světský klérus) pak určuje směřování církevního společenství (liturgika, formy zbožnosti, pohled středověkého člověka na svět, péče o křesťanský "kult" obřadů. Církevní organizace "nabízí" na jedné straně člověku určité formy zbožnosti, na druhé straně tu je určitá poptávka samotných věřících po víře. Člověk sám může být aktivní, chce se účastnit na přibližování tohoto světa ke spáse - může se chovat dostatečně "křesťansky", rozdávat almužny, či přímo vstoupit do některé z řeholí. Může  uplatnit  svou zbožnost projevy lásky k bližnímu svému - tzv. caritas) a lásky k Bohu.

V raném středověku převažuje církevní nabídka víry a v období asi od 13. století, samotní věřící hledají způsoby, jak se uplatnit v rámci církve. Proč ve vrcholném středověku vzrůstá zájem člověka o víru a snahu jak projevit určitou formu sebeuplatnění, to lze spatřovat v rozvoji měst a diferenciaci společnosti. Člověk je stále více a více strůjcem své vlastní budoucnosti a s vyšší mírou odpovědnosti vzrůstá i jeho nejistota.  Pokládá si otázku "kam náležím?", a ve snaze o zodpovězení této otázky se více angažuje.

Další formou nových projevů zbožnosti je Mystika. Jedná se o dosti krajní způsob přiblížení se Bohu, o to více však vážený. Tehdejší stav lidové zbožnosti  je často křesťanstvím, promíšeným „pohanskými“ magickými rituály. Mystika je intimním prožíváním vztahu s Bohem - spojení vlastní duše s Bohem. Kontakt s Bohem zde nabývá nadpřirozených forem - levitace, předvídání budoucnosti, rozpoznání hříšnosti v lidech, život bez přijímání jídla, mystikovy vlastní zázraky. Z tohoto také plyne věhlasná pověst samotných  mystiků. Církev kontroluje díla mystiků, jakožto jedinců někde na okraji příčetnosti. Z pohledu církve totiž by mohlo být mystikovo dílo vnuknuto jak Bohem, tak klidně i ďáblem.

Lidová forma křesťanství byla značně odlišná od oficiální teologie. Člověk si náboženství upravil podle svých představ o světě. Modlí se k Bohu a zároveň vykonává magické obřady – léčí, hledá partnera, zajišťuje úrodu. Magické obřady mísí s modlitbou a nevidí v tom nic nepřirozeného či špatného. Jako magii chápe někdy  i bohoslužbu a jiné náboženské úkony a tudíž neumí rozlišovat, co je „dobré“ a co „špatné“. V té době se magie ještě radikálně neodsuzuje, i když se považuje za těžký hřích. Lidé, kteří zhřešili tím, že čarovali, se kají a tím jsou opět očištěni. Teologové říkají, že magie je pouze  poblouznění ďáblem a jsou to jen lživé fantazie žen poblázněných nečistou silou. Hony na čarodějnice a jejich upalování ovšem jsou záležitostí mnohem pozdější.
Z hlediska víry středověk dosáhl ve vývoji duchovního rozjímání nad vztahem milosrdného Boha Otce a jeho hříšným lidem něco, co naše dnešní doba bolestně potřebuje obnovit. Dnes mnoho lidí prožívá život pouze skrze smysly, a štěstí vidí ve smyslovém uspokojení. Proto je naše doba prosáklá hrubým materialismem, který se vyčerpal a hrozí, že zničí lidského ducha. Středověké křesťanství naopak tím, že ukázalo společnosti  duchovní dimenzi života, dávalo křesťanům ochutnat radost, kterou může přinést pouze život zaměřený duchovně. Vytváří „křesťanskou západní civilizaci“ ve vědě, umění, ve Svaté říši římské.

Matonick.