„DĚJINY SPÁSY-USKUTEČNĚNÍ VĚČNÉHO BOŽÍHO PLÁNU“ - TÉMA 271 „UČÍCÍ SE CÍRKEV“ K 4. NEDĚLI V MEZIDOBÍ 28.1.2024

Církev učí, že stvoření je základem všech spásonosných Božích plánů, počátkem dějin spásy, které vrcholí v Kristu. Boží plán vznikl už před založením světa. Ve své nesmírné a milosrdné dobrotivosti Bůh stvořil celý svět a všechen lid  milostivě svolává do jednoho společenství v životě i v konečné  slávě. Svého Syna předem určil (Viz též téma 263 - V Kristu mají dějiny svůj smysl) a z lásky k Němu a k lidem vybral a předurčil také nás, abychom přijali synovství a zaslíbil nám, že budeme mít podíl na Božím životě. Naplňování jeho plánu od založení světa stále probíhá. Proč stvořil vesmír a nás? Přece kvůli sobě: Lid, jejž jsem vytvořil pro sebe, ten bude vyprávět o mých chvályhodných /slavných / činech (Iz 43,21). Bůh tvoří tak, aby mu celá historie přinesla co nejvíce slávy. Ustanovil Spasitele, pro sebe, pro své jméno. Bůh je totiž ve všem, ve viditelném i neviditelném vesmírném stvoření, naprosto svrchovaný. On je počátek i konec všeho co je. Nic nestojí mimo Jeho svrchovanou vůli. Všechno ovládá svou mocí: „Vždyť z něho a skrze něho a pro něho je všecko! Jemu buď sláva na věky! Amen.“ (Řím 11,36)  a také: „Ať tedy jíte či pijete či cokoli jiného děláte, všecko čiňte k slávě Boží“ (1 Kor 10,31), by se měly stát přesvědčením a smyslem života těm, kdo opravdově věří, že jej Kristus na kříži očistil od hříchu a vykoupil Bohu. K našemu duchovnímu vzkříšení, spasení, jsme nepřispěli ničím. Je to Jeho práce, Jeho sláva. A Jeho nejvyšší sláva spočívá ve stvoření nového člověka. Bůh je nejvíce oslaven ve svém těle, chrámu, církvi. Pán Ježíš se před ukřižováním modlil: „Za ně prosím. Ne za svět prosím, ale za ty, které jsi mi dal, neboť jsou tvoji; a všecko mé je tvé, a co je tvé, je moje. V nich jsem oslaven „ (Jan 17,9-10). Je jen Jeden kdo zasluhuje slávu, Ten, kdo stvořil všechno, včetně těch, kteří Jej oslavují. Věříme, že Bůh stvořil svět s láskou a podle své moudrosti. S tebou je moudrost, která zná tvoje díla a byla při tom, když jsi tvořil svět. Ona ví, co se líbí tvým očím a co je správné podle tvých přikázání.  (Mdr 9,9).

Svět není plodem žádné nutnosti, slepého osudu nebo náhody. Věříme, že svět pochází ze svobodné vůle Boha, který chtěl, aby se tvorové podíleli na jeho bytí, na jeho moudrosti a na jeho dobrotě:  „Jsi hoden, Pane a Bože náš, přijmout slávu, čest i moc, neboť ty jsi stvořil všechno a tvou vůlí všechno povstalo a jest.“ (Zj 4,11); „Jak četná jsou tvá díla, Hospodine! Všechno jsi moudře učinil…“ (Žl 104,24).

Věříme, že ke stvoření Bůh nepotřebuje nic předem existujícího ani žádné pomoci, tvoří svobodně „z ničeho“ (I. vat. koncil). Srov. 2 Mak 7,28. Proto může i hříšníkům dát nový život duše a zesnulým při vzkříšení život těla, neboť on „oživuje mrtvé a volá k bytí to, co není“ (Řím 4,17). Bůh tvoří svět uspořádaný a dobrý a dává svému stvoření  řád. Stvoření je učiněno skrze Boží věčné Slovo. Je určeno a zaměřeno na člověka, který je povolán k osobnímu vztahu s Bohem. „ Nejsme jen nahodilým a nesmyslným produktem evoluce. Každý z nás je plodem konkrétní Boží myšlenky. Každý z nás je tu žádoucí, je milován a má tu své místo.“ (Benedikt XVI. 28.4.2005). Stvořitel je přítomen v nejhlubším nitru svých tvorů: „V něm žijeme, hýbáme se a jsme…“ (Sk 17,28). Dává nám schopnost svobodně jednat a vede nás k cíli do blaženosti království nebeského.Ovládající ruka Boží je vždy nad vším děním a historií. Své stvoření vede ke konečné dokonalosti cestami, které zná jen on, užitím své nekonečné  Boží prozřetelnosti.  Do ní je  zahrnuta  jeho absolutní všemohoucnost,  nevyzpytatelná  moudrost  a nekonečná dobrota. Bůh je svrchovaným pánem svého plánu. Avšak k jeho uskutečnění používá i spolupráci člověka. Dává lidem moc, aby se na jeho prozřetelnosti podíleli. Jeho dozor má však vždy poslední slovo.

Pevně věříme, že Bůh je Pánem světa a dějin, avšak cesty jeho prozřetelnosti nám často zůstávají neznámé. Jen na konci, až skončí naše částečné poznání a budeme vidět Boha „tváří v tvář“ (1 Kor 13,12), plně poznáme cesty, kterými Bůh, i přes dramata zla a hříchu, vede své stvoření až do nebeského království k věčné blaženosti.

Matonick.