JSME BOŽÍMI DĚTMI - K BOHOSLUŽBĚ SLOVA - PONDĚLÍ PO 2. NEDĚLI PO NAROZENÍ PÁNĚ 3.1.2022

Hleďte, jak velikou lásku nám Otec projevil, že se nejen smíme nazývat Božími dětmi, ale že jimi také jsme! Proto nás svět nezná, že nepoznal jeho. Milovaní, už teď jsme Boží děti. Ale čím budeme, není ještě zřejmé. Víme však, že až on se ukáže, budeme mu podobní, a proto ho budeme vidět tak, jak je.   (1 Jan 3, 1-6 ) - Z  prvního čtení .

Základem křesťanského života je vědomí, že jsme Božími dětmi. Byla to myšlenka, kterou velmi silně prožívali zejména první křesťané. Pokud my chceme obnovit svůj duchovní život, musíme obnovit i toto vědomí a žít podle toho. „Jakou velikou lásku nám Otec prokázal: smíme se nazývat Božími dětmi a skutečně jimi jsme“. Toto zvolání svatého apoštola Jana, plné úžasu, se stalo jakousi samozřejmostí, nad jejímž obsahem a významem se už ani moc nezamýšlíme. Pro křesťany první generace však to bylo něco šokujícího. Pravdou je, že pouze křesťané nazývají Boha Otcem ve vlastním smyslu slova. Je to vlastní jméno Boha. Ostatní náboženství označují Boha za otce pouze v metaforickém smyslu. Jenom křesťané říkají, že Bůh je Otcem od věčnosti, tedy ještě před veškerým stvořením. Pro křesťany je otcovství podstatou Boha. Božími dětmi se stáváme křtem. Ve křtu dochází k jakémusi zbožštění lidstva, které sám Bůh umožnil tím, že v Ježíši Kristu na sebe vzal tělo, čímž polidštil své božství. Tímto zbožštěním, povýšením nebo též posvěcením lidství udělal svatým všechno, co tvoří lidský život: přátelství, rodinu, jídlo, cestování, studium, práci atd. Možnost, aby se lidé stali Božími dětmi, je dar, který Bůh připravoval pro Adama a Evu. Stvořil je podle své podoby, aby byli jeho obrazem. Vdechl do nich dech života, a tak ožili. Nebyl to pouze biologický život, ale božský život, který jim umožňoval podílet se na Božím životě, žít v důvěrném vztahu s Bohem. Adam s Evou si však zvolili „být jako Bůh“ podle sebe a ne podle Božího záměru. Tím odmítli být Božími dětmi. Ježíšova spása spočívá v obnovení původního Božího záměru, aby lidé byli jeho dětmi. Díky tomu, že Bůh je náš Otec a my jeho děti, můžeme o spáse hovořit v pojmech rodiny: Bůh je náš Otec, Maria je matkou všech křesťanů a církev je rodinou všech, kdo křtem přijali Ježíšovo dílo záchrany.

Z evangelia:Druhého dne spatřil Jan Ježíše, jak jde k němu, a řekl: „Hle, beránek Boží, který snímá hřích světa. To je ten, o němž jsem řekl: Za mnou přichází někdo větší, neboť byl dříve než já. Já jsem nevěděl, kdo to je, ale přišel jsem křtít vodou proto, aby ho poznal Izrael.“ Jan vydal svědectví: „Spatřil jsem, jak Duch sestoupil jako holubice z nebe a zůstal na něm. A já jsem stále nevěděl, kdo to je, ale ten, který mě poslal křtít vodou, mi řekl: ‚Na koho spatříš sestupovat Ducha a zůstávat na něm, to je ten, který křtí Duchem svatým.‘ Já jsem to viděl a dosvědčuji, že toto je Syn Boží.“ ( Jan 1,29-34).

V dnešním evangelijním příběhu se mluví o okamžiku, kdy si Jan Křtitel uvědomil, kým pro něj Ježíš je. Na břehu Jordánu prohlašuje Ježíše za Beránka Božího. Tuší, že Ježíš je „velikonočním obětním beránkem“, který bude obětován pro naše nepravosti. Ukazuje na Ježíše. To byla Janova úloha a takto on chápal sám sebe. Ví, kdo je Ježíš. Jen Ježíš „snímá hřích světa“ a „křtí Duchem svatým.“ Ježíš je „Synem Božím“. Viděl Božího Ducha, jak na něj sestoupil a zůstal nad ním. Duch svatý našel v Ježíšovi svůj stálý příbytek.

Odkazy na liturgické texty z Písma k bohoslužbě slova   na pondělí 3.1.2022: 

1. čtení: 1 Jan 2,29-3,6

Žalmy: 98,1.3cd-4.5-6,  odpověď: Uzřely všechny končiny země spásu našeho Boha.

Evangelium: Jan 1,29-34