PAMÁTKA SV.SCHOLASTIKY, PANNY - PÁTEK PO 5. NEDĚLI V MEZIDOBÍ 10.2.2023

Had byl nejlstivější ze všech polních zvířat, která Hospodin Bůh udělal. Pravil ženě: „Řekl skutečně Bůh: Nejezte ze žádného stromu v zahradě?“ Žena odpověděla hadovi: „Smíme jíst z ovoce každého stromu v zahradě, jen z ovoce stromu, který je uprostřed zahrady – pravil Bůh – nesmíte jíst a ani se ho nedotýkejte, abyste nezemřeli.“ Had nato ženě: „Ne, nezemřete. Naopak, Bůh ví, že kdybyste z něho jedli, otevřou se vaše oči a budete jako Bůh poznávat dobro i zlo.“ Žena viděla, že ovoce stromu je chutné k jídlu, vábné na pohled, lákavé pro poznání moudrosti, a proto si z něho utrhla a jedla, a dala též svému muži; byl s ní a jedl. Tu se jim oběma otevřely oči a zpozorovali, že jsou nazí. Sešili tedy fíkové listy a udělali si zástěry. Když slyšeli hlas Hospodina Boha, který se procházel v zahradě při denním vánku, skryl se člověk a jeho žena před Hospodinem Bohem mezi stromy v zahradě. Z prvního čtení  (Gn 3,1-8 ).

Ve vyprávění na scénu vystupuje had jako  hovořící zvíře . Had sám o sobě nemůže konat ani dobro ani zlo. Jediný, kdo je odpovědný za hřích a kdo jej také může vykonat, je člověk. Zde hřeší žena a muž, a právě to chce vypravěč sdělit. Biblický pisatel nás upozorňuje na to, že se hřích,  ještě předtím než se projeví ve vnějším jednání, odehrává v  oblasti svědomí. Postupně se pak vtírá do myšlenek pochybnost o dobrotě Stvořitele. Jedná se o proces neposlušnosti vůči Božímu slovu, který začíná velmi nenápadně a rozvíjí se, až naruší důvěru ke Stvořiteli. Dnes čteme o prvním hříchu , který je počátkem všech ostatních provinění proti Božímu zákonu. První, prvotní či dědičný hřích znamená stav hříšnosti, stav nedokonalosti, který následoval poté, co Adam a Eva projevili první neposlušnost vůči Bohu v Edenu.

Z evangelia (Mk 7,31-37 ): Ježíš odešel z tyrského kraje a šel přes Sidón územím Desetiměstí ke Galilejskému moři. Přivedli k němu hluchoněmého a prosili ho, aby na něho vložil ruku. Vzal ho stranou od zástupu, vložil mu prsty do uší, dotkl se slinou jeho jazyka, vzhlédl s povzdechem k nebi a řekl: „Effatha!“, to znamená: „Otevři se!“ A hned se mu otevřel sluch, rozvázal se mu jazyk a mluvil správně. Ježíš jim pak přikázal, aby o tom nikomu neříkali. Čím více však jim to přikazoval, tím více to rozhlašovali. Byli celí užaslí a říkali: „Dobře všechno udělal: i hluchým dává sluch, i němým řeč!“

Ježíšovy  činy  zahajují nový věk. On přichází dostatečně blízko, aby se nás dotkl, jednoho po druhém. Ježíš pomáhá a uzdravuje i mezi pohanským obyvatelstvem. Kdyby své dílo omezil jen na potomky Izraele, my všichni ostatní bychom zůstali bez jeho pomoci a záchrany. Přivedli k němu hluchoněmého. Ježíš se ho dotýká a promluví – jediné slovo, ale je to svrchovaný, stvořitelský rozkaz: „Effatha“ . Otevři se, ucho a ústa a celý člověče – sám v sobě dosud uzavřený, uvězněný a zabarikádovaný – otevři se! Bůh tě nestvořil, abys byl do sebe uzavřen, osamocen ve svém vlastním omezeném světě, abys myslel jen na sebe a mluvil jen sám se sebou a slyšel zase jen sám sebe. Bůh chce, aby ses otevřel. I otevřel se mu sluch, uvolnilo se pouto jeho jazyka, aby mluvil správně a mohl naslouchat Božímu slovu. Ježíšův čin otevřel ústa i uši mnoha  lidí kolem. Šířila se zvěst o tom, co vykonal a spolu s ní i chvály Ježíšových činů.

Odkaz  na  liturgické  texty  z lekcionáře  k  bohoslužbě  slova   na  pátek 10.2.2023.

1. čtení: Gn 3,1-8

Žalmy:  Žl 32, 1-2.5.6.7 ,  odpověď: Šťastný je ten, komu byla odpuštěna nepravost.

Evangelium:  Mk 7,31-37