„VĚŘÍM! POMOZ MÉ SLABÉ VÍŘE!“ -PONDĚLÍ PO 7. NEDĚLI V MEZIDOBÍ 20.2.2023

Všechna moudrost přichází od Boha je s ním navěky. Písek moře a kapky deště a dny staletí – kdo může spočítat? Výši nebes a šíři země, hloubku moře – kdo může změřit? Dříve než to všechno byla stvořena moudrost, zkušená rozvaha je od věčnosti. Kořen moudrosti – komu byl odhalen, a záměry její – kdo poznává? Pouze jeden je moudrý, nesmírně strašný, ten, který sedí na svém trůnu – Pán. On ji stvořil, viděl ji a spočítal a vylil ji na všechna svá díla, na vše, co žije, podle své štědrosti; udělil ji těm, kteří ho milují. Z prvního čtení  (Sir 1,1-10).

Podle autora dnešního čtení z knihy Sirachovcovy, patřící do skupiny mudroslovných spisů, pravá moudrost přichází od Boha, který je jejím původcem. Jen Bůh je v pravém slova smyslu moudrý, on je moudrost sama. Moudrost je prvořadé dobro, které bylo stvořeno jako úplně první ze všeho, co existuje, Moudrost tedy není podřízena lidskému posuzování, protože dalece přesahuje lidské schopnosti. Toto nevýslovné Boží dobro bylo vylito na jeho stvořitelské dílo,v němž nacházíme stopy Hospodinovy moudrosti. Jedním z míst, kde ve stvoření přebývá Boží moudrost, je srdce těch  kdo milují Boha. Mezi moudrostí a láskou existuje těsná vazba.

Z evangelia (Mk 9,14-29 ): Když Ježíš sestoupil s hory a přišel k učedníkům, uviděl kolem nich velký zástup a učitele Zákona, jak se s nimi přou. Jakmile ho všichni ti lidé spatřili, zachvěli se posvátnou bázní, seběhli se kolem něho a pozdravovali ho. Zeptal se jich: „Proč se s nimi přete?“ Jeden z těch lidí mu odpověděl: „Mistře, přivedl jsem k tobě svého syna. Má v sobě ducha němoty. Když ho popadne, srazí ho k zemi a on má pěnu na ústech, skřípe zuby a strne. Prosil jsem tvé učedníky, aby ho vyhnali, ale nedovedli to.“ On jim na to řekl: „Pokolení nevěřící! Jak dlouho ještě mám být u vás? Jak dlouho vás mám ještě snášet? Přiveďte ho ke mně!“ Přivedli ho k němu. Jakmile duch spatřil Ježíše, hned zkroutil chlapce křečí. Padl na zem a svíjel se s pěnou na ústech. Ježíš se zeptal jeho otce: „Jak dlouho to má?“ Odpověděl: „Odmalička; a často ho i do ohně hodil nebo do vody, aby ho zničil. Ale můžeš-li něco, měj s námi slitování a pomoz nám!“ Ježíš mu odpověděl: „Můžeš-li!? Všechno je možné tomu, kdo věří!“ Otec toho chlapce hned zvolal: „Věřím! Pomoz mé slabé víře!“ Když Ježíš viděl, že se lid sbíhá, pohrozil nečistému duchu: „Duchu němý a hluchý, já ti nařizuji: Vyjdi z něho a nikdy už do něho nevcházej!“ Duch vykřikl, silně jím zalomcoval a vyšel. Chlapec zůstal jako mrtvý, takže mnozí mysleli, že umřel. Ale Ježíš ho vzal za ruku, zvedl ho a on vstal. Když Ježíš vešel do domu a jeho učedníci s ním byli sami, zeptali se ho: „Proč jsme ho nemohli vyhnat my?“ Odpověděl jim: „ Takový ďábel nemůže být vyhnán ničím jiným než modlitbou.“

Příběh z evangelia o nemocném chlapci, pravděpodobně postiženém epilepsií,  od začátku do konce zdůrazňuje jedno z hlavních Markových témat: důležitost víry v Ježíše. Výkřik nebohého otce: „Pomoz mé malé víře“ je jedním z nejrealističtějších v evangeliu. Nevyjadřuje i skutečnost našich bojů o víru? Tento příběh nám jasně říká, že stačí přinést Bohu i naši malou víru, jakkoli omezenou a plnou pochyb. Ježíš je s námi tam, kde právě jsme. S důvěrou se na  něj obracejme, pokud se cítíme být v problémech, s prosebnými modlitbami  o pomoc. Věřím, Pane, pomoz mé malé víře.

Odkaz  na  liturgické  texty  z lekcionáře  k  bohoslužbě  slova  na  pondělí 20.2.2023.   

1. čtení: Sir 1,1-10

Žalmy:  Žl 93,1ab.1c-2.5 ,  odpověď: Hospodin kraluje, oděl se velebností.

Evangelium: Mk 9,14-29