„PŘÍPRAVA ŽIDŮ NA VYKUPITELE“ - TÉMA 259 „UČÍCÍ SE CÍRKEV“ K 1. ADVENTNÍ NEDĚLI 3.12.2023

Židovství – judaismus je nejstarší monoteistické náboženství a základ křesťanství. Tak jako je Bůh odlišný od stvořeného světa,  jsou Židé vedeni k odlišnosti a oddělenosti od ostatních národů a náboženství. Zákon je zavazuje odlišnost pěstovat, praktikovat, oslavovat, na ní trvat, bránit, ctít, ale i učit se s jinakostí druhých žít v míru. Vztah judaismu a křesťanství prošel velmi komplikovaným vývojem. Křesťanství samo sebe považuje za pokračovatele judaismu a Nový zákon za naplnění Starého zákona.  

Dokument PBK:  Židovský národ a jeho svatá Písma v křesťanské Bibli nachází ve vztahu judaismu ke křesťanství, pokud se týče přípravy židovského národa na příchod Vykupitele,  četné pozitivní i negativní prvky.

Prvky pozitivní: Judaismus připomíná křesťanovi, že jediný pravý Bůh osvobozuje člověka od stvořených mocností a sil, které by si ho chtěly přivlastnit a ovládnout. Náplní biblické zvěsti je neustálé hlásání monoteismu, tedy víry v jednoho jediného Boha (Dt 6,4) a vyzývání Izraele, aby odvrhl modly a polyteismus, který byl náboženstvím okolních národů. V prvním tisíciletí př. n. l. se tedy na blízkém východě vyskytoval národ, který měl ideu jediného vládnoucího a všemohoucího Boha a zakazoval uctívat bohy jiné. Judaismus v tomto ohledu nemá nikde jinde paralelu. Tento fakt činí z judaismu nejstarší monoteistické náboženství na světě. Základní Boží plán spásy vyzařující z textů Starého zákona však byl zaměřen k tomu, aby připravoval, prorocky ohlašoval a různými předobrazy naznačoval příchod Božího Syna, Ježíše Krista jako Mesiáše, Vykupitele světa. Bůh, který inspiroval knihy obojího Zákona a je jejich původcem, ustanovil, aby byl Nový zákon ukryt ve Starém a Starý, aby byl zjevný v Novém. V tomto bodě se jasně odlišuje křesťanský pohled na Starý zákon od pohledu židů na jejich výklad Bible.  Zatímco křesťané chápou celou starozákonní literaturu jako svědectví proroků o Kristu, takže celý Starý zákon má těžiště mimo sebe – v Novém zákoně a v Kristu, pro židy těžiště jejich biblické literatury spočívá v Tóře. Ostatní knihy jsou pouze jejím komentářem a osvětlením.

Prvky negativní: Po historických katastrofách, porážkách od Asyrie a Babylonu, které postihly severní   a jižní království, Izrael a Judsko, v průběhu několika století druhé poloviny 1. tisíciletí  před Kristem, dochází k mravnímu a duchovnímu úpadku lidu. Židovský národ je pokořen a na dlouhá léta rozptýlen do celého světa (viz téma 255 Bilance dějin království.). Prorok Izaiáš předkládá naději, že až se lid  vrátí ze zajetí, přijde nový král,  obnoví chrám a snad vytvoří i nový stát. „Kéž bys protrhl nebe a sestoupil“ čteme dnes ve čtení prorokovu prosbu. Mesiáš měl být některý z potomků krále Davida. Mesiáš tedy není pouze duchovní titul. Mesiáš bude  ten, kdo je pomazán, vlastně tak jako každý jiný král. Nebo pro jiné  také ten, kdo přijde na konci věků a nastolí pořádek. Jeho funkce je zde tedy spíše politická. Je to napravitel, reformátor, reorganizátor, ten, kdo svrhne jha všech nepřátel.

Lid Izraele chápal sám sebe jako vyvolený Boží lid, který byl nositelem Hospodinových zaslíbení. Jeho naděje sílila a krystalizovala tím více, čím méně se přítomná situace podobala zaslíbené spáse. Ve století, které předcházelo dobu Ježíše z Nazareta, se naděje národa soustředily v prorockém výrazu „království Boží“. Všichni horoucně očekávali, že se Hospodin definitivně ujme vlády nad Izraelem, nad pohanskými národy, nad celým vesmírem. V konkrétní podobě se ovšem naděje jednotlivců či jednotlivých skupin národa značně lišily. Někteří vyhlíželi národní a politickou obnovu a osvobození z římského jha, jiní očekávali obnovu spíše vnitřní a duchovní a Boží království chápali jako dovršení intenzivního vztahu mezi člověkem a Bohem. Praví Izraelité se připojili ke Kristu. 

Základní obsah a ústřední poselství celého Nového zákona tvoří historická událost, přesněji historická osobnost: Ježíš z Nazareta, po své smrti na kříži a zmrtvýchvstání svými učedníky vyznávaný jako Mesiáš, Christos, mesiánsky pomazaný, zaslíbený „syn Davidův“, Vykupitel, Král a Spasitel. Ten, jehož druhý příchod je opět toužebně očekáván. On byl takto křesťany chápán jako naplnění židovských nadějí, jako splnění prorockých zaslíbení Izraele. Tento pohled na Ježíše tvoří základní princip Nového zákona, k němuž jsme se připojili jako jeho Boží lid, jako lid „nové smlouvy“

Nový zákon nekompromisně uchovává monoteistickou víru Izraele: Bůh je stále jen jediný. Nejdokonalejším obrazem Boha je Kristus: „On je obraz Boha neviditelného, prvorozený všeho stvoření“ (Kol 1,15). My jsme povoláni k tomu, stát se obrazy Kristovými, tj. „novým stvořením“. Bůh nás zachraňuje a vysvobozuje prostřednictvím Ježíše Krista , který zemřel za naše hříchy a byl vzkříšen pro náš život. Nový zákon přejímá jako neodvolatelnou skutečnost vyvolení Izraele, lidu nové smlouvy, která má základ v Ježíšově krvi (Lk 22,20).  Církev se skládá z Izraelitů, kteří tuto novou smlouvu přijali, a z dalších věřících, kteří se k nim připojili. Apoštol Pavel prohlašuje křesťanům pocházejícím z pohanských národů, že byli naroubováni na ušlechtilou olivu, kterou je Izrael (Řím 11,16.17). Boží království už není vázáno pouze na Izrael, nýbrž je otevřeno všem, včetně pohanů. A zjevující se Bůh podle křesťanů vyslovuje příchodem Krista své poslední slovo:

 „Mnohokrát a mnohými způsoby mluvíval Bůh k otcům ústy proroků; v tomto posledním čase k nám promluvil ve svém Synu, jehož ustanovil dědicem všeho a skrze něhož stvořil i věky“ (Žid 1,1-2).

Matonick.