"ČLOVĚK PRODUKT PŘÍRODY“ - TÉMA 282 „UČÍCÍ SE CÍRKEV“KE SLAVNOSTI ZVĚSTOVÁNÍ PÁNĚ 8.4.2024 - pondělí

Existují dva základní pohledy na svět a život člověka. Dnes převládá materialistický vědecký názor nad náboženským. Vědci předkládají množství teorií, z nichž vytvářejí různé modely, aby dospěli k odpovědi: BŮH NENÍ. Přírodní vědy se odvolávají na vědecké poznání, které zjišťuje, že veškeré jsoucno jsou jen různé druhy hmoty v pohybu. Člověk je nejvyšším článkem života na Zemi. Jeho právem i povinností je organizovat společnost podle vlastních potřeb a představ a nebýt při tom nikým omezován.

Druhý světový názor, běžně nazývaný náboženský, plně uznává materiálnost světa i jeho zákonitosti. Předpokládá však, že existuje svět nehmotný, jemu nadřazený, který je původcem jsoucna. Člověk je oprávněn a povinen organizovat společnost, ale musí při tom respektovat mravní řád, který dal jednotlivci i lidstvu jeho STVOŘITEL– BŮH . 

Oba názory na svět mají své stoupence i zastánce. Hodnotit je může  i člověk třeba  jen se základním vzděláním, když se zamyslí nad Písmem a  bude používat svůj selský rozum nad závěry současného vědeckého bádání.

„Vždyť to, co lze o Bohu poznat, je jim přístupné, Bůh jim to přece odhalil. Jeho věčnou moc a božství, které jsou neviditelné, lze totiž od stvoření světa vidět, když lidé přemýšlejí o jeho díle, takže nemají výmluvu. Poznali Boha, ale nevzdali mu čest jako Bohu, ani mu nebyli vděčni, nýbrž jejich myšlení je zavedlo do marnosti a jejich scestná mysl se ocitla ve tmě. Tvrdí, že jsou moudří, ale upadli v bláznovství: zaměnili slávu nepomíjitelného Boha za zobrazení podoby pomíjitelného člověka, ano i ptáků a čtvernožců a plazů. Proto je Bůh nechal na pospas nečistým vášním jejich srdcí, takže zneuctívají svá vlastní těla; vyměnili Boží pravdu za lež a klanějí se a slouží tvorstvu místo Stvořiteli - on budiž veleben na věky! Amen.“ (Řím 1,19-25).

Podle židovsko-křesťanské tradice  je člověk vrcholem stvoření a je mu svěřen výsadní úkol - pečovat o stvořený svět. Žije ve společenství s Bohem, je jeho nejbližším spolupracovníkem na zemi a jeho obrazem. „Být obrazem“ znamená mít něco společného s Bohem, ale zároveň se od něho odlišovat. To společné je vědění o dobru a zlu, paradoxně nabyté prvotním hříchem, a dále schopnost člověka podílet se na božím plánu, tedy svoboda a odpovědnost. To, čím se člověk od Boha odlišuje, je hříšnost, smrtelnost a omylnost. Člověk v křesťanském pohledu je součástí řádu daného Bohem, stojí uprostřed mezi smyslově hmotným světem těles a světem nadsmyslově duchovním. Tvoří nejvyšší stupeň světa těles, ale zároveň svým duchem už patří k řádu duchovních skutečností. Je jakousi přechodnou bytostí mezi světem živočichů a světem andělů.

Poznání duše vede člověka k poznání duchovna, duchovních dimenzí. Člověk ve svém bádání také poznává, že duchovní dimenze není vytvářena až člověkem,  že se člověk života v ní jen účastní a ba dokonce, že duchovní dimenze hraje rozhodující roli, neboť  hlavní postavení v ní zaujímá Duch, kterému se říká Bůh.

Bůh nabízí každému věčný život. Kosmologická budoucnost vesmíru slibuje velký krach nebo velký chlad, zatímco křesťanská budoucnost slibuje vítězný věnec života. Člověk není jen pouhý nejvyšší produkt přírody ani bludný výběžek evoluce.  Člověk není přírodní anomálií, ani nestojí na konci vývojové řady, ale pohybuje se na čele všeho neživého a živého. Člověk je korunou celého stvoření.Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, muže a ženu je stvořil. A stalo se tak. Bůh viděl, že všechno co učinil, je velmi dobré (srov. Gen 1, 27-31) Kultura, civilizace jsou produkty ducha, nikoliv přírody. Příroda je souhrn všeho, co člověk na zemi nevytvořil a co vzniklo a vzniká bez jeho práce, nezávisle od jeho činnosti. Je to každá součást přírody, která nebyla vytvořena člověkem. Kultura, civilizace, naproti tomu zahrnuje vše, co člověk vytvořil a co vzniká jeho prací.  Kultura je výtvorem lidského ducha, což je činitel podstatně odlišný  od hmoty. V říši ducha, do níž byl člověk povýšen,  má člověk uplatněním vědomého a svobodného rozhodování umožněn růst jako dítě Boží k zralé dokonalosti a dokonalé podobnosti s Otcem. Jinak zakrní a nejen to, od Otce se odloučí a hyne ve smyslu duchovním, neboť život je účastí na onom vyšším.  Zřekne-li se člověk účasti  na Božím životě, hubí sám sebe. Žije-li však v lásce Boží, podroben nejvyšší Lásce  a svrchované Dobrotě, stává se takřka knězem viditelného světa nerozumného a neživého. Nižší musí sloužit vyššímu – to je zákon života. To, co se děje v přírodě nerozumné nevědomě a nutně, v člověku se uskutečňuje vědomě a svobodně. Nižší stránka přirozenosti musí sloužit stránce vyšší, hmota duchu, časné Věčnému. Svým narozením a znovuzrozením z vody a Ducha Svatého nastupuje člověk závodní dráhu, na které si má vybojovat a zasloužit nekonečný úděl svého života. Bůh nenutí k životu nadpřirozenému. „Ten, jenž tě stvořil bez tebe, nespasí tě bez tebe“, praví sv. Augustin.  Konečný úděl člověka může být začátkem a jistotou z již dobytého vítězství, anebo opakem toho všeho.To záleží na člověku samém, jak s darovanou milostí Boží spolupracoval, jak rozvíjel v sobě obraz Boží a podobnost dítka k Otci. Neexistuje nic, co by nevděčilo za svou existenci Bohu Stvořiteli. Svět měl svůj počátek, když byl Božím slovem učiněn z ničeho. Všechny existující bytosti, celá příroda, celé lidské dějiny mají kořen v této prvotní události. Je to Boží tvůrčí akt, jímž vznikl svět a začal čas ( sv. Augustin ).

O každém Božím díle je v Písmu řečeno: „A viděl Bůh, že je to dobré“ .Tvorové a všechny věci, které Bůh stvořil „mají vlastní trvalost, pravdivost, hodnotu, zákony i uspořádání“ (2. vat. koncil) a jsou každý svým způsobem odleskem jeho nekonečné moudrosti a dobroty. Je Božím záměrem, aby se všichni jím stvoření tvorové navzájem doplňovali, na sobě záviseli a sloužili jeden druhému. Řád a harmonie stvořeného světa vyvěrá z jejich rozmanitosti, pestrosti a vzájemných vztahů. Z Boží vůle existuje mezi tvory vzájemná závislost a hierarchie.  Každý tvor, živý i neživý, má svůj zdroj bytí v Bohu. V Bohu jako původci bytí má každý tvor i svůj poslední cíl. Všechny stvořené věci v sobě v nějaké míře odrážejí Boží krásu a majestát a to každá zvlášť i jako celek. Jsou hierarchicky uspořádány k Bohu, v poměru nadřazenosti a podřazenosti. Všechny věci jsou pak zaměřeny k Bohu jako svému původci. Korunou veškerého stvoření je člověk, neboť je stvořen k obrazu Božímu a jen on se mu podobá v dokonalostech, jichž se jiným tvorům nedostává. Těmito dokonalostmi jsou rozum a svobodná vůle. Jen člověk se přibližuje k Bohu rozumovým poznáním a láskou. Všechny ostatní části stvoření jsou tu pak pro člověka, aby se jejich rozumným užíváním zdokonaloval a k Bohu jako svému poslednímu cíli směřoval. Jako celek pak veškeré stvoření skrze člověka Boha oslavuje.

Matonick