„ŽÍT JEŽÍŠOVÝM ŽIVOTEM PŘEDPOKLÁDÁ UMÍRÁNÍ SOBĚ“- TÉMA 292 „UČÍCÍ SE CÍRKEV“ K 9. NEDĚLI V MEZIDOBÍ 2.6.2024.

Ze všech stran se mnohdy i na nás valí trápení, ale nesoužíme se. Býváme bezradní, býváme pronásledováni, ale ne opuštěni. Býváme sráženi k zemi, ale ne zničeni. Tak jsme my zaživa stále vydáváni na smrt pro Ježíše, aby i Ježíšův život byl patrný na našem smrtelném těle. Jak jsme slyšeli, Pavel prožívá svůj život jako nové stvoření. To, co se s ním stalo, srovnává se stvořením světla. Tentýž Bůh, který stvořil světlo a daroval starou smlouvu, nyní v jeho nitru rozehnal temnoty a prozářil je svým jasem. Nebylo to ale jen kvůli němu samotnému. Skrze něj můžeme  poznat jas Boží velebnosti i my v našem životě. Boží sláva se lidem zjevuje na tváři ukřižovaného a vzkříšeného Krista. Pavel často neví, co by měl dělat, je bezradný. Není ale zoufalý, protože důvěřuje v Boha. Pavel je pronásledován, ale není opuštěn. Sám opuštěný člověk toho moc nezvládne. Pavel má sice hodně nepřátel, má ale i přátele a spolupracuje se všemi, kterým jde o Boží věc. Pavla jeho protivníci často srážejí k zemi. Vidět je jako vítěze by bylo ovšem předčasné. Pavel totiž ve všem vítězí skrze Krista, který překonal i smrt. Pavel chápe své utrpení jako připodobnění Kristu trpícímu. Jestliže se mu nedokáže hned připodobnit v jeho slávě, může to dělat v jeho utrpení. To mu dává sílu nesoužit se, nepropadat zoufalství, opuštěnosti a rezignaci. Také ovšem čerpá naději, že když bude Kristu podobný v utrpení, bude mu pak podobný i ve slávě. Jestliže půjde za Kristem jeho cestou utrpení a umírání, dojde s ním bezpečně i ke vzkříšení. Tato cesta není jen duchovní. Pavel ji prožíval doslova na svém těle, když byl kamenován, bičován nebo trestán holí. Tyto Kristovy rány, které nosil na svém těle, mu dávaly naději, že se na tomto jeho těle projeví i Kristovo vzkříšení, které hlásal. Pavel pokračuje veršem: „A tak na nás koná své dílo smrt, ale na vás však život.“ Jeho tělesné utrpení tedy nemá duchovní význam pouze pro něj, přispívá také k našemu životu a k rozvoji církve. Jeho život je tak naplněním Ježíšova slova: „Jestliže pšeničné zrno nepadne do země a neodumře, zůstane samo; odumře-li však, přinese hojný užitek“ (Jan 12,24).  Mezi tělem i duchem člověka existuje těsná vzájemná vazba, kterou výrazně ovlivňuje Duch svatý, je-li člověkem přijat. Apoštol Pavel ve svých listech  vztah mezi tělem a duchem člověka zasvěceně  odhaluje. Vřele doporučuje žít podle ducha, ne podle těla. "Tělem"  je míněna lidská přirozenost narušená hříchem. Žít podle těla znamená žít podle hříšných sklonů,  což vede ke smrti. Křtem pak člověk odumírá hříchu a přijímá Ducha, dárce života. Duch svatý proměňuje srdce člověka, takže ten už nemá zalíbení v hříchu a v životě pro sebe. Žije v něm Kristus. S Ním už není smrt a odsouzení, ale odpočinek, ospravedlnění, osvobození a vzkříšení.

„Ti, kdo žijí svému tělu, nemohou se líbit Bohu. Ale vy žijete ne podle těla, nýbrž podle Ducha, jestliže skutečně ve vás přebývá Duch Boží. Kdo totiž nemá Kristova Ducha, ten není jeho. Je-li však ve vás Kristus, tělo je podrobeno smrti kvůli hříchu, ale duch je plný života, protože je ospravedlněn. A když sídlí ve vás Duch toho, který z mrtvých vzkřísil Ježíše, pak ten, který vzkřísil z mrtvých Krista Ježíše, probudí k životu i vaše smrtelná těla svým Duchem, který sídlí ve vás.“(Řím 8,8-11)

Nemoc, utrpení a smrt jsou cesty, jak člověka zachránit pro věčnost. Aby byl zachráněn pro dokonalou věčnost s Bohem, musí přijít smrt třikrát! Jedna z těch smrtí není fyzická. Musí zemřít svému světskému já, kapitulovat a uvěřit Ježíši Kristu. Aby mohl být věčně s Ježíšem v nebi, musí také zemřít fyzicky. Ale je zde ještě jedna zásadní smrt. Ježíš Kristus, Boží Syn, musel zemřít za naše hříchy, abychom měli život věčný. Máme možnost podlehnout pokušení malomyslnosti, rezignace a litování se  v opuštěnosti, nebo si můžeme nalhávat, že se nic neděje?  Jaký je Pavlův postoj  k utrpení, které s sebou křesťanský život přináší? Pavel nabízí svou cestu, totiž cestu Ježíšovu. Pokud své utrpení spojíme s jeho, můžeme čerpat naději z jeho vzkříšení. Utrpení pak není marné, protože vidíme před sebou svou odměnu. A kromě toho jsou někdy i chvíle, kdy můžeme zahlédnout, jak náš trpělivý postoj pomohl někomu nablízku. Tento postoj můžeme sami na sobě zažít, ale nemůžeme ho nikomu vnucovat. Je to však nabídka a doporučení od Pavla, který sám na svém těle prožil asi více, než většina z nás.

Můžeme říci, že nemoc, utrpení a smrt jsou důsledkem ďábelského podvodu, kdy ďábel svedl Adama a Evu k hříchu. Nicméně Bůh si nemoc, utrpení a smrt používá ke svému konečnému plánu záchrany člověka a to nejen tím, že člověk je nemocen, trpí a umírá, ale především tím, že je nemocen, trpí a umírá sám Bůh, Ježíš Kristus.

Když tedy budeme zažívat bolest a utrpení, vzpomeňme si, že je zažíváme proto, že Bohu nejsme lhostejní. Když nám někdo popřeje „hlavně to zdraví“, tak pamatujme, že to není to hlavní a nejdůležitější. Kdyby to totiž bylo hlavní a nejdůležitější, Bůh by je dopřál každému z nás a především svému Synovi. Ale to hlavní je život s Kristem. To hlavní je život s Kristem na věčnosti!

Matonick.