JEŽÍŠ VZAL CHLÉB, VZDAL DÍKY, ROZLÁMAL HO A ŘEKL: „TOTO JE MOJE TĚLO, KTERÉ SE ZA VÁS VYDÁVÁ. TO ČIŇTE NA MOU PAMÁTKU“- Z BOHOSLUŽBY SLOVA – PONDĚLÍ PO 24. NEDĚLI V MEZIDOBÍ 12.9.2022

Bratři! Co jsem od Pána přijal, v tom jsem vás také vyučil: Pán Ježíš právě tu noc, kdy byl zrazen, vzal chléb, vzdal díky, rozlámal ho a řekl: „Toto je moje tělo, které se za vás vydává. To čiňte na mou památku“. Podobně vzal po večeři i kalich a řekl: „Tento kalich je nová smlouva, potvrzená mou krví. Kdykoli z něho budete pít, čiňte to na mou památku.“ Kdykoli totiž jíte tento chléb a pijete z tohoto kalicha, zvěstujete smrt Páně, dokud on nepřijde. Z prvního čtení  (1 Kor 11,17-26.33).

Ustanovení eucharistie je naukou přijatou z apoštolského podání, které pochází přímo od Ježíše. Pavlovou povinností bylo předávat zprávu o jejím ustanovení novým křesťanským obcím. Od těch dob pokaždé, když se obec sejde, aby slavila eucharistii, projevuje tak poslušnost vůči výzvě a přikázání Ježíše Krista. Ježíš nechtěl učedníkům zanechat jen nějaký odkaz, nýbrž pravou a skutečnou připomínku na ukřižovaného a vzkříšeného Pána.  Při konání  svátosti eucharistie z  připomínky plyne její nadpřirozená síla, která působí, že vstupujeme do společenství s ním a nesmí být nikdy opomíjena.  Formulace: „To čiňte na mou památku“ , kterou zde uvádí Pavel 

a také jinde evangelista Lukáš (srov. Lk 22,19)  nás o tom ujišťuje.

Z  evangelia (Lk 7,1-10): Když Ježíš domluvil ke svým posluchačům, přišel do Kafarnaa. Jeden setník tam měl služebníka, na němž mu velmi záleželo; ten však byl nemocný a umíral. Když setník uslyšel o Ježíšovi, poslal k němu židovské starší s prosbou, aby přišel a služebníka mu uzdravil. Starší přišli k Ježíšovi a horlivě se přimlouvali: „Je toho hoden, abys mu vyhověl, protože má náš národ rád a vystavěl nám synagogu.“ Ježíš šel s nimi. Když už byl nedaleko od toho domu, poslal k němu setník přátele se vzkazem: „Pane, neobtěžuj se! Neboť si nezasloužím, abys vešel do mého domu; proto jsem si ani netroufal přijít k tobě osobně. Ale řekni slovo, a můj služebník bude uzdraven. Vždyť i já jsem člověk podřízený, ale mám pod sebou vojáky; řeknu jednomu `jdi', a jde, a jinému `přijď', a přijde, a svému služebníkovi `udělej to', a udělá to.“ Když to Ježíš uslyšel, podivil se mu; obrátil se k zástupu, který ho následoval, a prohlásil: „Říkám vám: Ani v izraelském národě jsem nenašel takovou víru!“ Když se pak poslové vrátili do domu, shledali, že ten služebník je zdráv.

Vyprávění o zázračném uzdravení, které nám dnes předkládá církev v bohoslužbě slova, se zaměřuje hlavně na víru, která je základní dispozicí člověka toužícího po zázračném projevu Boží moci přítomné v Ježíši Kristu. Vzorem víry pro Lukáše je člověk z pohanského světa. Setníkova víra se vyznačuje neobyčejnou pokorou a důvěrou. Tyto dva základní postoje činí setníka otevřeným vůči daru, který je pro něj připraven. Zmíněná otevřenost jej přivede rovněž do společenství Ježíšových učedníků, které je schopno přijímat lidi ze všech společenských vrstev i ze všech národů.

Odkaz  na  liturgické  texty  z lekcionáře  k  bohoslužbě slova na pondělí 12.9.2022.

1. čtení: 1 Kor 11,17-26.33

Žalmy: Žl 40,7-8a.8b-9.10.17,   odpověď: Zvěstujeme smrt Páně, dokud on nepřijde.

Evangelium: Lk 7,1-10