Kdo z lidí může poznat Boží úmysly, kdo pochopí, co chce Pán? Myšlenky smrtelníků jsou totiž nejisté a naše záměry vratké. Vždyť porušitelné tělo duši zatěžuje a pozemský příbytek utlačuje mysl plnou starostí. S námahou luštíme smysl pozemských věcí, nesnadno nalézáme to, co je nejvšednější. Kdo může vyzkoumat to, co je v nebi? Kdo poznal tvou vůli, když jsi mu nedal moudrost a z výšin neposlal svého svatého ducha? A tak se upravilo chování těch, kdo jsou na zemi, lidé se naučili, co je ti milé, a moudrostí se zachránili. Z prvního čtení (Mdr 9,13-19).
Dnešní první čtení nám předkládá text poslední části Šalomounovy modlitby, v níž král prosí Boha o dar moudrosti. Člověk jeho doby pro svoji slabost a křehkost nedokázal rozpoznat Boží úmysly, ačkoliv Hospodin o nich už od počátku hovořil skrze proroky a dával se poznat skrze svoje dílo. Bůh sám tedy člověku vykročil vstříc, aby o svých záměrech vše nakonecdefinitivně zjevil skrze osobu svého Syna Ježíše Krista.
Ze druhého čtení(Flm 9b-10.12-17): Mluví to Pavel, stařec, a nyní vězeň pro Krista Ježíše. Prosím tě za svého syna, kterému jsem dal život tady v žaláři, Onezima. Posílám ti ho nazpátek, přijmi ho, jako by to bylo moje vlastní srdce. Nejraději bych si ho nechal u sebe, aby mi sloužil místo tebe tady ve vězení, které snáším pro hlásání evangelia. Ale nechtěl jsem nic udělat bez tvého souhlasu, aby tvůj dobrý skutek nevypadal jako vynucený, nýbrž byl dobrovolný. Vždyť snad proto ti byl vzat na čas, abys ho dostal nazpátek navždycky, ne už jako otroka, ale jako něco více než otroka: jako drahého bratra. Když i mně je tolik milý, jak teprve tobě, jako člověk i jako křesťan. Jsi-li tedy přesvědčen, že já a ty patříme k sobě, přijmi ho, jako bych to byl já sám.
Apoštol Pavel v listě Filemonovi svého bratra ve víře taktně a s hlubokou křesťanskou moudrostí nabádá, aby se zřekl svého otroka. Má totiž v úmyslu sám ho získat do společenství křesťanů ovšem už ne jako otroka, ale jako člověka z otroctví vysvobozeného, uvolněného ke svobodnému poznání všech Božích znamení o spáse, která Bůh s konečnou platností vyjevil v Ježíši Kristu.
Z evangelia (: Lk 14,25-33): Ježíše cestou doprovázely velké zástupy. Obrátil se k nim a řekl: „Když někdo přichází ke mně a neklade svého otce, svou matku, ženu, děti, bratry a sestry – ano i sám sebe – až na druhé místo, nemůže být mým učedníkem. Kdo nenese svůj kříž a nejde za mnou, nemůže být mým učedníkem. Když někdo z vás chce stavět věž, nesedne si napřed a nespočítá náklady, jestli má dost na dokončení stavby? Kdyby totiž položil základy a nestačil ji dokončit, vysmáli by se mu všichni, kdo by to viděli, a říkali by: `Tenhle člověk se pustil do stavby, ale nemohl ji dokončit.' Nebo když má některý král vytáhnout proti jinému králi, aby s ním vedl válku, nesedne si napřed a neuvažuje, jestli se může s deseti tisíci vojáků utkat s tím, kdo proti němu táhne s dvaceti tisíci? Jestliže na to nestačí, vyšle posly, dokud je ten druhý (král) ještě daleko, a žádá o podmínky míru. Tak ani žádný z vás, kdo se nezřekne všeho, co má, nemůže být mým učedníkem.“
Ježíšovo podobenství z dnešníhoLukášova evangelia nás učí, že prozíravost křesťana spočívá v poznání nezbytnosti přidat se ke Kristu a vzdát se všeho pomíjejícího. Je zde v podstatě vyjádřena celá křesťanská moudrost. Osvobodit se od toho, co nás vzdaluje, nebo odděluje od Boha, abychom svobodně mohli prožívat naše povolání být jeho služebníky. Bůh nám půjde při našem rozhodování vždy s láskou vstříc.
Odkaz na liturgické texty z lekcionáře k bohoslužbě slova na neděli 4.9.2022.
1. čtení: Mdr 9,13-19
Žalmy: Žl 90,3-4.5-6.12-13.14+17, odpověď: Pane, tys nám býval útočištěm od pokolení do pokolení!
2. čtení: Flm 9b-10.12-17
Evangelium: Lk 14,25-33
Na slovo bohoslužby k 23. neděli v mezidobí navazuje projekt ČBK UČÍCÍ SE CÍRKEV tématem 180: „BŮH JDE VSTŘÍC ČLOVĚKU“ - viz.
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.