KDYŽ BŮH CHTĚL UKÁZAT DĚDICŮM SVÉHO ZASLÍBENÍ, ŽE JEHO ROZHODNUTÍ JE NEZMĚNITELNÉ, ZARUČIL SE PŘÍSAHOU - PAMÁTKA SV. ANTONÍNA, OPATA - ÚTERÝ 17.1.2023

Bratři! Bůh není nespravedlivý, že by zapomněl na to, co jste vykonali, a na vaši lásku, kterou jste kvůli němu projevovali, když jste prokazovali a stále prokazujete služby spolukřesťanům. Přejeme si jen, aby každý z vás projevoval stejnou horlivost do té doby, kdy se naplní naše naděje až do konce; abyste neochabli, ale spíše napodobovali ty, kteří pro svou víru a trpělivost dostanou dědictví, které mají slíbeno. Když totiž dal Bůh Abrahámovi slib a neměl nikoho vyššího, při kom by mohl přísahat, přísahal při sobě samém: `Zahrnu tě jistě požehnáním a velmi tě rozmnožím.' Abrahám trpělivě čekal, a dosáhl toho, co mu bylo slíbeno. Když přísahají lidé, dovolávají se někoho vyššího, a přísaha je jim zárukou, kterou končí každý spor. Když tedy Bůh chtěl zvlášť zřejmě ukázat dědicům svého zaslíbení, že jeho rozhodnutí je nezměnitelné, zaručil se přísahou. Tyto dvě nezměnitelné skutečnosti vylučují, že by Bůh mluvil lež. Proto se s důvěrou pevně opřeme o nalezené útočiště a jistě dosáhneme vytoužených hodnot, které jsou nám určeny. V této naději máme bezpečnou a pevnou kotvu pro duši. Ona proniká až do samého vnitřku nebeské velesvatyně, kam pro nás jako předchůdce vstoupil Ježíš, velekněz navěky .Z prvního čtení  (Žid 6,10-20).

Bůh nám dal své slovo. Slíbil nám spásu a v Kristu nám ji daroval. Jeho slovo platí a má obrovskou moc. Bůh s námi uzavřel smlouvu a svoji část splnil. Dal nám v Kristu vše, co potřebujeme ke spáse. Byla nám dána velkolepá, jistá a pevná naděje, která nám dovoluje pronikat spolu s Ježíšem do nebeské radosti. On je pro nás cestou k nebeskému Otci. Ježíš je totiž tím veleknězem, který prošel do nebeské velesvatyně a nyní sedí po Otcově pravici jako náš přímluvce navěky. Na nás je, abychom to přijímali a odpovídali tím, že také my budeme v každodenním životě plnit své slovo, kterým jsme se Bohu zavázali.

Z evangelia (Mk 2,23-28 ):Jednou v sobotu procházel Ježíš obilím. Jeho učedníci začali cestou trhat klasy. Farizeové mu řekli: "Hle, proč dělají, co se v sobotu nesmí?" Odpověděl jim: "Nikdy jste nečetli, co udělal David, když byl v nouzi a měl hlad on i jeho družina? Jak vešel do Božího domu - bylo to za velekněze Abiatara - a jedl posvátné chleby, které smějí jíst jenom kněží, a dal i své družině?" A řekl jim: "Sobota je pro člověka, a ne člověk pro sobotu. Proto je Syn člověka pánem i nad sobotou!"

Sobota byla původně zamýšlena jako den odpočinku, aby lidé měli čas a prostor myslet na Boha, děkovat za Boží dary a postarat se o své zdraví a pohodu. Některé náboženské autority ale postupně svázaly sobotu tolika předpisy, že tím ohrozily její původní účel.Sobota je k našemu dobru. Když se v den Páně shromažďujeme, mnoha způsoby se setkáváme s Bohem. Nacházíme ho v samotném společenství, ve sdílení velkého příběhu spásy a v pokrmu, který nám Bůh připravil. Naše duše dostávají příležitost k osvěžení a my se vracíme ke své práci posíleni.

Odkaz  na  liturgické  texty  z lekcionáře  k  bohoslužbě  slova   na úterý 17.1.2023.

1. čtení:  Žid 6,10-20

Žalmy: Žl 111,1-2.4-5.9+10c,  odpověď: Hospodin bude neustále pamatovat na svou smlouvu.

Evangelium: Mk 2,23-28