KDO CHCE PŘIJÍT K BOHU, MUSÍ UVĚŘIT, ŽE BŮH JE A ODMĚŇUJE TY, KDO HO HLEDAJÍ -SOBOTA PO 6. NEDĚLI V MEZIDOBÍ 18.2.2023

Víra je podstata toho, v co doufáme, je přesvědčení o věcech, které nevidíme. Pro ni se našim předkům dostalo pochvaly. Vírou poznáváme, že svět byl stvořen Božím slovem, takže to, co vidíme, nepovstalo z něčeho, co zde už bylo. Vírou obětoval Ábel Bohu lepší oběť než Kain, a pro ni se mu dostalo svědectví, že je spravedlivý; sám Bůh to potvrdil při jeho obětních darech. I když pro ni umřel, stále ještě mluví. Pro svou víru Henoch neumřel, ale byl přenesen; zmizel, protože ho Bůh přenesl. Ještě předtím totiž, než byl přenesen, dostalo se mu osvědčení, že se zalíbil Bohu. Bez víry se však Bohu nelze líbit; kdo chce přijít k němu, musí uvěřit, že Bůh je a odměňuje ty, kdo ho hledají. Protože Noe věřil, když mu byly shůry oznámeny věci, které se měly stát teprve v budoucnosti, v Boží bázni připravil koráb na záchranu své rodiny. Tím pronesl nad světem rozsudek a stal se dědicem spravedlnosti, která pramení z víry. Z prvního čtení  (Žid 11,1-7).

Jedenáctá kapitola listu Židům je jakýmsi souhrnem dějin spásy, který připomíná hlavní postavy tohoto dramatu. Pisatel pohlíží na dějiny spásy z hlediska víry. Celé drama od pradějin, přes patriarchy, souhrnně přes proroky a krále, vrcholí v Ježíši, jak můžeme číst v následující kapitole: „…vytrvejme s pohledem upřeným na Ježíše, který vede naši víru od počátku až do cíle“ ( Žid 12,1-2). Jedině člověk víry může dojít pravé  spravedlnosti před Hospodinem  a do spásy.

Z evangelia (Mk 9,2-13 ): Ježíš vzal s sebou Petra, Jakuba a Jana a vyvedl je na vysokou horu, aby byli sami. A byl před nimi proměněn. Jeho oděv zářivě zbělel – žádný bělič na zemi by ho nedovedl tak vybílit. Zjevil se jim Eliáš s Mojžíšem a rozmlouvali s Ježíšem. Petr se ujal slova a řekl Ježíšovi: „Mistře, je dobře, že jsme tady. Máme udělat tři stany: jeden tobě, jeden Mojžíšovi a jeden Eliášovi?“ Nevěděl totiž, co by měl říci; tak byli ustrašeni. Tu se objevil oblak a zastínil je. Z oblaku se ozval hlas: „To je můj milovaný Syn, toho poslouchejte!“ Když se rozhlédli, najednou u sebe neviděli nikoho jiného, jenom samotného Ježíše. Když sestupovali s hory, přikázal jim, aby nikomu nevypravovali o tom, co viděli, dokud Syn člověka nevstane z mrtvých. Toho slova se chytili a uvažovali mezi sebou, co to znamená „vstát z mrtvých“. 

Markovo vyprávění o Ježíšově proměnění obsahuje velké bohatství symbolických výpovědí. Proměnění povzbudilo víru a důvěru učedníků v Ježíšovu trvalou slávu i nyní ve zlých časech. Boží hlas se stále ozývá a zve nás, abychom Ježíši naslouchali. Cesta je těžká, ale provází nás na ní příslib slavného cíle. V biblických obrazech  vyjadřuje v Písmu mrak Boží přítomnost. Vzpomeňme si na oblak, který zahalil Mojžíše na hoře, když rozmlouval s Bohem, a na oblačný sloup, který doprovázel Izraelity na poušti. I zde z nitra oblaku vychází Boží hlas: „Toto je můj Milovaný Syn, toho poslouchejte“.

Odkaz  na  liturgické  texty  z lekcionáře  k  bohoslužbě  slova   na  sobotu 18.2.2023.

1. čtení: Žid 11,1-7

Žalmy:  Žl 145,2-3.4-5.10-11 ,  odpověď: Budu velebit tvé jméno, Bože, po všechny věky.

Evangelium: Mk 9,2-13