„VÝCHOVA SVĚDOMÍ“- TÉMA 283 „UČÍCÍ SE CÍRKEV“ K 3. NEDĚLI VELIKONOČNÍ 14.4.2024

Svědomí je vrozeno každému člověku. Může být špatně formováno, a tak otupeno. Proto musí být tvořeno tak, aby se stávalo stále citlivějším nástrojem správného jednání. Správné a pravdivé svědomí se vytváří výchovou, niterním přijímáním Božího slova a učením církve. Je posilováno dary Ducha svatého. K mravní výchově hodně pomáhá modlitba a rady moudrých osob. Výchova svědomí je celoživotní úkol. Moudrá výchova učí ctnostem, chrání před strachem, léčí člověka ze sobectví a z pýchy, z pocitů viny a plodí pokoj v srdci. Své svědomí vychovává ten, který je osvětluje Božím slovem, pilně se vzdělává v náboženství, svědomitě plní Boží přikázání, varuje se hříchu, častěji a pravidelně se zpovídá, často své svědomí zpytuje a nad svými hříchy vzbuzuje lítost s předsevzetím, že se chce opravdu polepšit. Kdo se chrání i nejmenších hříchů a snaží se konat i malé povinnosti co nejlépe, o tom říkáme, že je svědomitý. Ten bude moci plnit vždy a správně Boží zákon k svému pozemskému i věčnému štěstí.

Člověk se v životě při svém jednání rozhoduje  podle svého svědomí. Neustále je stavěn před mravní volbu. Výsledkem je úsudek rozumu, kterým lidská osoba poznává mravní hodnotu konkrétního činu. Mravnost volby je podle svědomí posuzována pomocí pravidel správného jednání. Dobře vychované svědomí je správné a pravdivé. Vytváří své úsudky v souladu s pravým dobrem. Člověk někdy musí čelit situacím, v nichž mravní úsudek není tak jistý a rozhodnutí je obtížné.  Tváří v tvář mravní volbě může svědomí dát jak správný úsudek v souladu s rozumem a Božím zákonem-Desaterem Božích přikázání, tak naopak mylný úsudek, kterým se od nich vzdálí.

Při zvažování jakéhokoliv problematického kroku je třeba přistupovat k počínání s rozvahou a pěstovat o zamýšleném konání rozhovor s Bohem. Celý život je nutno se zdokonalovat v poznávání mravního zákona. Léčit nemocné svědomí, aby dobře fungovalo. Vychovávat se k docílení jistoty v rozhodování, zamýšlet se nad řešením problémů. Učit se naslouchat signálům, vycházejícím ze svědomí, zesilovat je ztišením rušivého okolí, aby byl lépe vnímán vlastní vnitřní svět. Je dobré vést se svědomím dialog. To neznamená hádku, potlačování, okřikování, ale diskusi ne v prospěch příjemného, ale pravdivého. Svědomí může být v dialogu vyzýváno jak k velkorysosti, tak k zpřísnění pohledu. Některá pravidla platí v každém případě. Například „zlaté pravidlo“:„Co tedy chcete, aby lidé dělali vám, to všechno i vy dělejte jim“ (Mt 7,12).

Svědomí je vnitřní duchovní veličinou každého jednotlivého člověka, která je vzhledem k subjektivitě svědomí mnohem více náchylná k omylu. Člověk může žít v chybných    a falešných představách, může být negativně ovlivněn prostředím, výchovou nebo  i vlastním psychickým stavem. Z tohoto důvodu je nutná na jedné straně správná výchova svědomí, na druhé straně konfrontace svědomí s vnějšími objektivními normami. (Písmo, přikázání lásky, učitelský úřad církve). Svědomí nesmí zůstat uzavřeno samo do sebe, potřebuje neustálý živý kontakt s Bohem. Dá se říci, že svědomí se stává citlivější a přesnější přímo úměrně k intenzitě duchovního života. Život křesťana není definován otázkou: „Co mohu dělat, aby to ještě nebyl hřích...“,  nebo „Co musím dělat, abych se nedopustil hříchu…“, ale hlavním úkolem je „následování Krista“ – žít tak, jak ukazoval a učil Ježíš.

Matonick.