„CÍL ŽIVOTA“- TÉMA 294 „UČÍCÍ SE CÍRKEV“ K 10. NEDĚLI V MEZIDOBÍ 9.6.2024.

V souladu s učením apoštola Pavla poznáváme dva způsoby lidské existence. Lidský život podle “těla” a v protikladu k němu život podle “Ducha”. Stěžejní pojmy, kterými je možno vyjádřit rozdílné vnitřní zaměření každého člověka jsou “tělo” a “duch”. Každý člověk totiž upíná svůj život k jedné z těchto hodnot a v ní nalézá své životní naplnění. Život podle “těla”je výrazem pro pozemské, sebestředné zaměření člověka. Pojem “tělo” znamená zdůrazňování vlastního “já”, které se člověku stává hlavním smyslem a cílem všeho jeho snažení a života. Může na sebe brát i zdání ušlechtilé snahy, ale stále zůstává zaměřeno na spoléhání se na sebe a zdůrazňování vlastních zájmů. Život podle těla vede nutně ke smrti, neboť člověk zůstává smrtelným a zlem zasaženým tvorem,který není schopen ani s nejvyšším vypětím svých sil dosáhnout nesmrtelnosti a přístupu do věčnosti, tedy k Bohu. Kdo tedy spoléhá sám na sebe či na tento svět, ten jednou nevyhnutelně pozná, že svou naději vložil do skutečnosti, která propadá smrti a zániku. Člověk nemůže spasit sám sebe.  Zachránit ho může jen ochotná a odevzdaná víra,spolehnutí na Boží milost, nikoli důvěra ve vlastní výkon a dokonalost. Na druhé straně je zde jiná cesta, která je jedinou možností, jak skutečně dosáhnout naplnění života a jeho smyslu - je to život “podle Ducha”. Označením “Duch” míníme Ducha svatého, Ducha Božího, Ducha Ježíše Krista. Jedině tento Duch, který je nezaslouženým Božím darem, je schopen zprostředkovat člověku, po čem bytostně touží: přístup k duchovně naplněnému a věčnému životu, ke spáse. "Ale vy žijete ne podle těla, nýbrž podle Ducha, jestliže skutečně ve vás přebývá Duch Boží”. (Řím 8,11).  “Kdo totiž nemá Kristova Ducha, ten není jeho” (Řím 8,9). Duch svatý je „vylit“  do našich srdcí, přebývá v nás jako ve svém chrámu, vnitřně člověka formuje, lze ho vnímat v našem duchovním životě, neboť nám zprostředkuje dary, které nemůžeme mít sami ze sebe. Člověk je dostává od Boha ve vrchovaté míře, pokud ochotně a otevřeně přijal víru v Boha a v jeho Syna, Ježíše Krista. Duch svatý a Boží láska ( srov. Řím 5,5) naplňuje člověka nadějí na věčný a šťastný život s Bohem, je jakousi vnitřní zárukou, která člověka v této naději upevňuje. Provází lidskou modlitbu, volání k Bohu, které pod jeho vlivem vyjadřuje pevné přesvědčení, že člověk je Božím dítětem, a díky tomu i dědicem věčného Božího života. Člověk však zůstává i zde svobodným protějškem Božím, musí tedy sám vynaložit každodenní úsilí k udržení a rozvíjení tohoto daru. To pak znamená “žít podle Ducha”. Prakticky to představuje udržovat neustále živou víru, tedy mít otevřený a poslušný vztah k Bohu jako živé osobě a k jeho Synu Ježíši Kristu jako prostředníku. Kristus totiž zprostředkuje člověku, který se na něho spolehne a duchovně se mu odevzdá, přístup k Bohu a k daru Ducha pro tento pozemský život - po tělesné smrti pak ke vzkříšení pro věčný život v Bohu.

Je-li člověk často vnitřně nešťastný, setkává–li se v životě s nezdarem, je to proto, že chce žít „po svém“ a spoléhá se na vlastní síly. Od okamžiku, kdy se odevzdá do rukou božích, je to Bůh, který se za něho dá do práce. Potom úspěch, i když to nemusí být obvyklý „lidský“ úspěch, je jistý a plný. Otec převezme jeho životní břímě. Kristus na Kalvárii, v úzkosti před smrtí řekl Otci: „Vkládám svou duši do tvých rukou“; duši obtěžkanou všemi hříchy, všemi strastmi světa. A hle! O tři dny později mu Otec vrací život nový, slavný, zářící… 

Žít podle Ducha znamená s důvěrou a poslušností se vnitřně odevzdat Bohu, osvobozujícímu od smrti, a spolehnutí se na zástupnou Kristovu oběť, která věřícímu tento přístup k Bohu umožňuje. Bůh vniká do života člověka a skrze něho do života světa. Ale On nevstoupí do srdce nikoho bez jeho svobodného souhlasu. Vyžaduje rozhodnutí člověka, které  však není jednorázové. Je nutno je neustále obnovovat, žít v bdělosti a stálé pozornosti vůči Bohu. To s sebou automaticky nese naplňování Boží vůle, které se prakticky projevuje životem lásky k Bohu a k bližním. Láska je naplněním Božího zákona. Postup k dosažení spásy a věčného života je tedy opačný od snahy člověka, žijícího jen podle těla.

Život pro křesťana je zkouškou, která končí smrtí. Smrt neodvolatelně stanoví konečný stav člověka: štěstí nebo neštěstí, nebe nebo peklo. Není zde možnost opakování, ani nápravy, ani odvolání. Spása a odsouzení závisí od stavu duše v okamžiku smrti. Křesťanství však hledí na smrt s uvědomělou pevností a také s jasnou nadějí. Vždyť Kristus – sám nevinný – spoluprožil s každým z nás trest za hřích, smrt. Je tedy také smrt následováním Krista a projevem lásky k němu. Je nejvyšším svědectvím lásky stvořené bytosti k jeho Tvůrci. Přivádí člověka do absolutní jistoty, neboť smrtí je ukončeno údobí životní zkoušky. Přivádí nás z vyhnanství do nebeské vlasti. Navrací nás konečně k Bohu, od něhož jsme vyšli a který bude naším věčným štěstím.  Preface za zemřelé říká: „Nevyhnutelná smrt nás sice skličuje, v zaslíbení budoucí nesmrtelnosti máme však útěchu“. Proto máme především žít a vést k životu s Bohem i svoje děti tak, abychom se smrti nemuseli bát. Pak jsme na ni totiž stále připraveni. „Vždyť žijete-li podle své vůle, spějete k smrti; jestliže však mocí Ducha usmrcujete hříšné činy, budete žít“. (Řím 8,13).

Ježíš Kristus, který za nás dal sám sebe, svůj život, byl vzkříšen a žije navždy. Ježíš nám svou obětí dal naději, která jako on neumírá. Naději na "odpuštění hříchů", naději na "záchranu", na "věčný život" a na "život v Božím království". Ježíšova oběť umožňuje dosáhnout všech uvedených cílů. Naše naděje založená na Ježíši Kristu spočívá v tom, že Duch svatý, kterého vlil do našich duší, vychovává naše mravní svědomí a dává nám sílu jít po cestě života za Bohem ukázanými cíly (Jan 3,16-17). Boží Duch, sídlící v duchu člověka, je totiž neustálým oživovatelem a zárukou věčného života člověka v celistvosti, tedy i s tělem, které je příbytkem tohoto Božího Ducha.       “A když sídlí ve vás Duch toho, který z mrtvých vzkřísil Ježíše, pak ten, který z mrtvých vzkřísil Krista Ježíše, probudí k životu i vaše smrtelná těla svým Duchem, který ve vás přebývá” (Řím 8,11).

Matonick.