„PŘÍPRAVA CÍRKVE VE STARÉM ZÁKONĚ“- TÉMA 295 „UČÍCÍ SE CÍRKEV“ K 11. NEDĚLI V MEZIDOBÍ 16.6.2024.

Vlastní příprava církve začala už před stvořením člověka, kdy Bůh stanovil podmínky pro zrod a život člověka. V člověku a prostřednictvím člověka se hmotný svět účastnil na vzniku a růstu církve a podílel se tím nejen na vytváření dějin, ale zřejmě i na uskutečňování věčného života (srv. 2 Petr 3,13). Člověk je první tvor schopný poznávat a milovat. Vrozená touha po pravdě, lásce a životě, vede člověka i k touze po Bohu. Může jej hledat, jeho milovat a pro něho žít, stát se dokonce jistým společníkem, či partnerem Božím. V tom smyslu byly ke vzniku církve disponovány všechny národy: Boží lid se rodí z lidu, který Boha hledá a touží po něm. Je však těžké určit, do jaké míry jednotlivé národy toto hledání uskutečnily. Mnohé se ztrácí v „temnotách“ minulosti, některé národy a lidské skupiny vymizely. Podle Božího plánu se však přece jeden národ připravil. Bůh k tomuto poslání vyvolil Abraháma a jeho národ. Abraham (asi 1850 před Kristem) se stal otcem věřících, prvním ze všech, tím, na koho se díváme, kdykoliv se učíme opravdu věřit. Abraham je otcem lidu, člověkem, který Bohu plně důvěřuje a nechává se od něho vést. Je naším vzorem ve víře.„Abraham věřil, a proto uposlechl, když byl povolán, aby šel do země, kterou měl dostat za úděl; a vydal se na cestu, ačkoli nevěděl, kam jde. Věřil, a proto žil v zemi zaslíbené jako cizinec, bydlil ve stanech s Izákem a Jákobem, pro které platilo totéž zaslíbení“. (srov. Žid 11,8-9). Abraham na Boží příkaz opustil svůj domov, byla mu zaslíbena nová země, kde bude žít on i jeho potomci. Neprotestuje,nepochybuje. Hluboká důvěra v Boží zaslíbení určuje správný směr jeho cesty. Dostává další šanci, nový život, novou zemi. Abraham věří. Má pevnou naději, že to, co Bůh slibuje, se skutečně stane, že to, co slibuje, bude reálné. Zaslíbení bylo splněno. Silná víra se vyplatila. Abrahám a starý Izrael, nicméně museli urazit dlouhý kus cesty, než dosáhli požadovaného cíle. Velkou událostí v životě vyvoleného národa byl exodus, východ z egyptské země, z otroctví do svobody. Všichni viděli na vlastní oči moc a sílu Boží a to, že je Bůh opravdu s nimi. Ale Boha samého neviděli. Přiblížil se   k němu jen Mojžíš při výstupu na horu Sinaj.  Poznali však, že Bůh je strůjcem veškerého dění, že on vše určuje a že člověk je pouze jeho „nástrojem.“ Odtud máme počátky povědomí, že Izrael je vyvolený lid – lid oddělený  od jiných národů: „…já jsem vás oddělil od každého jiného lidu“ (srov. Lv 20, 24). Viditelným znamením tohoto rozlišení od jiných a náležení Hospodinu se stala „obřízka“.

Obrazy pro vyvolení Izraele, které Starý zákon užívá, jsou četné: vlastnictví, vinice, stádo, syn, nevěsta Hospodinova. Tyto obrazy se objevují také v Novém zákoně a jsou aplikovány na Církev. Vyvolení židovstva je potvrzeno v „úmluvě“ mezi Bohem a jimi, které však národ nezůstal vždy věrný; nejednou židé bloudili za svými modlami, anebo svedeni slabostí dávali přednost malichernostem před Božím vyvolením a svým posláním, kterým byli pověřeni pro uskutečňování spásy světa.  „Izraelité se dopouštěli toho, co je zlé v Hospodinových očích, … (srov. Sd 2,11-12).Katastrofa porážky a exilu národa je chápán jako  Hospodinův trest. Bůh však na prosby lidu zasahuje proti nepřátelům, kteří jeho národ utlačují a ohrožují. Přestože se Hospodin hněvá na svůj lid, má s ním stále soucit. Je věrný své smlouvě a je zároveň milosrdný. Vyvádí svůj lid z babylonského zajetí a přivádí ho do vlasti. Do tohoto milosrdného Boha vkládá všechen izraelský lid naději na vytvoření nového vztahu s ním.  Stane se tak příchodem Kristovým, jeho učením a vykoupením.Až v Novém zákoně je smlouva postavena na nový základ, totiž na osobu a dílo Ježíše Krista. Smluvní vztah je tím prohlouben a rozšířen a díky víře křesťanů otevřen všem. Při poslední večeři podniká Ježíš rozhodující krok. Svou krví pečetí (Mt 26,28; Mk 14,24) základ „smlouvy nové“ (Lk 22,20), která se stala pilířem nově vznikající Církve Kristovy.

Věčný Otec stvořil svět a ustanovil, že  povznese člověka k účasti na Božím životě. Svůj vyvolený lid neopustil, ani když klesl, ale stále  vždy nabízel východiska ke spáse. K tomu sám přišel na svět ve svém Synu Vykupiteli a Spasiteli. Určil též, aby ti, kdo v Krista uvěřili, se shromáždili ve svaté církvi: ta byla předobrazována od začátku světa, podivuhodně připravována v dějinách Izraele a ve starozákonní smlouvě.

Matonick.