„ROZVOJ ROZJÍMAVÉ SAPIENCIÁLNÍ LITERATURY“- TÉMA 296 „UČÍCÍ SE CÍRKEV“ K 12. NEDĚLI V MEZIDOBÍ 23.6.2024.

Od nepaměti byl považován za kolébku moudrosti Egypt. Mudrosloví dosáhlo postupně v Egyptě takového rozměru, že už v něm nebylo místa pro činnost proroků.  Jinak než v Egyptě tomu bylo v prostředí střední Asie a Izraele v době starozákonní. Zejména v Izraeli stáli proroci po dlouhé časy v popředí. Byli to muži Bohem vyvolení a poslaní do konkrétních dějinných situací s úkolem předat lidu slova, která jim byla od Hospodina zjevena. Byli to právě oni, kdo předpovídali příchod Mesiáše, vyzývali k dodržování Zákona, pomáhali lidu moudrou radou ve všech jejich životních záležitostech, tedy i v boji proti pokušení. Zpočátku byla jejich slova pronášena pouze ústně, teprve později byla i písemně zaznamenávána a stala se obsahem tzv. prorockých knih. V nich bylo formulováno přesvědčení, že Hospodinova moudrost převyšuje všechnu moudrost na zemi, tedy i moudrost Egypta a všech ostatních krajin (Dn 1,4.20; srov. 1Kr 5,9–10). Ve všedním životě se však mudroslovná literatura začala více uplatňovat teprve od asi III. století př. Kr. Od té doby nacházela oblibu i u obyčejných, prostých lidí, u nichž přešla v tzv. moudrost lidovou. S tou se setkáváme až do dnešních dnů, a to v podobě přísloví, lidových rčení či poučení. Mudroslovnou literaturu Starého zákona tvoří pět knih, mezi které řadíme knihu Přísloví, Job, Kazatel, Sirachovec a knihu Moudrosti. Spolu s Žalmy a knihami Pláč a Píseň písní hovoříme o tzv. knihách poučných. Mudroslovná literatura je také známa pod pojmem literatura sapienciální. Její název je odvozen od latinského slovesa sapere, které znamená chápat, vnímat, získat zkušenosti. Moudrost vychází ze životní zkušenosti a učí člověka správně tuto životní situaci vyhodnotit, dobře se rozhodnout a správně jednat. Jinými slovy, pomáhá prožívat život tím nejlepším způsobem. Další charakteristikou této literatury je rovněž opěvování dobra a spravedlnosti, které budou odměněny, zatímco pošetilost a hloupost budou potrestány. Nejstarší památkou izraelského mudrosloví je kniha Přísloví. Mezi užitými literárními druhy této sbírky nacházíme různá přísloví, přirovnání, výroky, rčení, myšlenky a aforismy, které jsou sesbírané z různých století. Jejím hlavním tématem je touha po poznání a láska k moudrosti. Konečnou podobu kniha získala pravděpodobně až v V. – IV. stol. př. Kr. 

K dnešní Bohoslužbě slova je připraveno 1. čtení  z Knihy Job. https://matonick.signaly.cz/2406/slovo-pisma-k-12-nedeli-v-mezidobi-a-k-tematu-296-ucici-se-cirkev-rozvoj-rozjimave-mudroslovne-sapiencialni-literatury-23-6-2024. Viz odkaz. Kniha Jobova je hlubokým zamyšlením nad otázkou lidského utrpení. Ukazuje, že lidské úvahy nemohou dát konečnou odpověď na otázky po smyslu života a nemohou tudíž ani vysvětlit a zdůvodnit lidské utrpení. Otázku je možné řešit jen z hlediska víry. V knize je zkoušena Jobova víra (a podobně v životě i naše): Potvrdí člověk svou věrnost Bohu i v utrpení? Nebo věří jen proto, že mu z toho kyne prospěch? Jób při všem svém tápání zoufání a výčitkách zůstává věrný a svým utrpení ukazuje až ke Kristu. Kniha vznikla s největší pravděpodobností až po pádu Jeruzaléma a zničení chrámu r.587 před Kr., kdy lid staré smlouvy ztratil všechny své opory a musel tvrdě zápasit o svou víru. Kniha Jób představuje jeden krátký příběh, v jehož jádru stojí velmi dlouhý rozhovor Jóba a jeho tří přátel. K nim se posléze připojí jako čtvrtý Elíhú a nakonec i sám Bůh. Samotný příběh (Jób 1-2 a 42,7-17, resp. 42,11-17) je velmi prostý: Jób je spravedlivý muž, který je Bohem zkoušen, aby se ukázalo, zda je jeho věrnost Bohu podmíněna výhodami, které mu z ní plynou, nebo zda ctí Boha pro něj samého.

Když ve zkoušce vytrvá, je Bohem několikanásobně odměněn. Takto postavený příběh působí spíše naivně. Odráží totiž v ryzí podobě onen etický axiom: dobrý je vždy odměněn, zlý je vždy po zásluze potrestán, stačí vytrvat. Uvnitř tohoto příběhu, právě v okamžiku nejtěžší zkoušky, je umístěn rozhovor Jóba se třemi jeho přáteli, kteří jej přišli navštívit. Jób, jak se jeví v těchto rozhovorech, není již onen poslušný, trpělivý muž, ochotný snášet vše zlé v naději, že Bůh jej neopustí. Tento Jób protestuje, vyzývá Boha, nerozumí svému utrpení a odmítá je. Z tohoto důvodu (i z důvodů jiných) se lze často setkat s přesvědčením, že obě části knihy (jak příběh sám, tak dlouhý rozhovor) jsou různého původu.18 Autor rozhovoru si posloužil existujícím příběhem, do nějž zasadil svůj rozhovor, v němž klade Jóbovi do úst otázky, které si pokládá snad každý trpící člověk, otázky po smyslu vlastního utrpení, a neváhá zpochybnit veškerou tradici, v níž vyrostl.

Matonick.