Témata k nedělní a sváteční liturgii

HŘÍCHY PROTI DOBRÉMU JMÉNU - téma 17. k 8. neděli v mezidobí 2.3.2014 - homilie katechetická ( KKC 2477-2479).

27. 2. 2014 12:32

8. NEDĚLE V MEZIDOBÍ- 2.3.2014

Liturgické texty (AI)

  • Komentář k 1. čtení z knihy proroka Izaiáše (I A ): 

Z krátkého čtení z knihy proroka Izaiáše můžeme poznat, jak dokáže člověk hřešit proti Bohu i takovým proviněním, které ve vztahu mezi lidmi nazýváme opovážlivý úsudek, nebo pomluva. Je to hříšné jednání, porušující 8. přikázání Božího Desatera. Ani v případě uvedeném v textu však nenechává všeodpouštějící  Hospodin nikoho na pochybách o své lásce k lidem, která je větší, než láska matky k dítěti.


1.čtení Iz 49, 14-15:Sión říká: "Hospodin mě opustil, Pán na mě zapomněl." Copak může zapomenout žena na své nemluvně, není jí líto plodu vlastního těla? I kdyby ona zapomněla, já přece na tebe nezapomenu!

  • Komentář ke 2. čtení z 1.  listu apoštola Pavla Korinťanům (I A): 

Osmé přikázání Boží dokážou porušovat  mezi sebou lidé, kteří nerespektují dobrou pověst svých bližních a opovážlivým úsudkem, pomluvou a nactiutrháním ji poškozují. Takové jednání odsuzoval ve svých listech už apoštol Pavel a učil, že jediný spravedlivý posudek o každém jednotlivci může vystavit Hospodin.

        
2. ČTENÍ 1 Kor 4, 1-5:Bratři! Ať se každý na nás dívá jako na Kristovy služebníky a správce Božích tajemství. A když tedy někdo něco spravuje, požaduje se ovšem od něho, aby na něj bylo spolehnutí.  Mně na tom pramálo záleží, abych byl posuzován od vás. nebo od nějakého jiného lidského soudu. Ale ani já sám sebe neposuzuji. Moje svědomí mně sice nic nevyčítá, ale tím ještě nejsem ospravedlněn. Úsudek o mně patří Pánu. Proto nic nesuďte předčasně, než přijde Pán. On také vynese na světlo věci, které jsou dosud ukryty v temnotách, a učiní, že bude zřejmé, jaké měl kdo úmysly. A teprve tehdy může každý dostat od Boha chválu. 

  • Komentář k evangeliu podle  Matouše (I A):  

Evangelium podle Matouše nás má přivést ke změně obvyklého životního stylu  a chování, při kterém hledáme na světě pomíjivé radosti a požitky založené na dostatku peněz, často získaných  bez ohledu na lidskou důstojnost bližních.  Mamon je falešný bůh, modla. Kdo jemu slouží je otrokem. Pravý služebník Boží se svobodně podrobuje Božím přikázáním a s důvěrou se odevzdává do láskyplného Božího milosrdenství a všechno ostatní mu bude přidáno.

EVANGELIUM  Mt 6, 24-34:Ježíš řekl svým učedníkům:  "Nikdo nemůže sloužit dvěma pánům. Bud' jednoho bude zanedbávat a druhého milovat, nebo se bude prvního držet a druhým pohrdne. Nemůžete sloužit Bohu i mamonu. Proto vám říkám: Nedělejte si starosti o svůj život, co budete jíst (nebo co budete pít), ani o své tělo, do čeho se budete oblékat. Což není život víc než jídlo a tělo víc než šaty? Podívejte se na ptáky: Nesejí ani nežnou ani neshromažďují do stodol, a váš nebeský Otec je živí. Copak nejste o mnoho cennější než oni? Kdo z vás si může svou starostlivostí prodloužit život o jedinou chvilku?  A proč si děláte starosti o svoje oblečení? Pozorujte polní lilie, jak rostou: nelopotí se, nepředou - a říkám vám: Ani Šalomoun v celé své nádheře nebyl tak oblečen jako jedna z nich! Jestliže tedy Bůh tak obléká polní trávu, která dnes je a zítra se hodí do pece, čím spíše vás, malověrní! Nedělejte si proto starosti a neříkejte: Co budeme jíst? nebo: Co budeme pít? nebo: Do čeho se oblečeme? Po tom všem se shánějí pohané. Váš nebeský Otec přece ví, že to všechno potřebujete. Nejprve tedy hledejte ( jeho ) království a jeho spravedlnost, a to všechno vám bude přidáno. Nedělejte si, proto starosti o zítřek, vždyť zítřek bude mít své vlastní starosti. Každý den má dost svého trápení."   

Hříchy proti dobrému jménu

je téma 17 ke dnešní katechetické homilii podle projektu „Učící se církev“ cyklus AI s odkazem na znění 2. čtení 1 Kor 4,1-5 a Katechismus katolické církve (KKC) 2477-2479.

Osnova:

a) respektování dobré pověsti

b) opovážlivý úsudek

c) nactiutrhání a pomluva 

Úvod:

Člověk ke svému životu nepotřebuje jen tělesné potřeby, ale také  vztahy k druhým lidem, které jsou založeny na důvěryhodnosti. Člověk nemusí být zraněn jen tělesně. Může být poškozen i tím, že jsou úmyslně přervány jeho sociální vazby. Toho se  můžeme dopouštět trojím způsobem: opovážlivým úsudkem, pomluvou  a nactiutrháním. I podle listiny lidských práv, má každý právo na to, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, dobré jméno, osobní čest, dobrá pověst, jakož  i právo na ochranu jeho soukromí. Porušení zmíněného práva hodnotí soud Boží  i lidský jako porušení zákona.

Respektování dobré pověsti. 

Každý člověk má přirozené právo na čest svého jména, na svou dobrou pověst i na úctu. Je třeba šetřit cti a dobré jméno bližních, vážit si jich, a je-li to možné, je také hájit. Dobrou pověst osob je třeba respektovat. Nedovolené je každé chování   i každé slovo, které může způsobit nějakou nespravedlivou škodu (2477).

Opovážlivý úsudek.

Když bez dostatečného důkazu připouštíme mravní vinu druhého člověka, třeba jen ve skrytu svého srdce, hřešíme opovážlivým úsudkem. Bývá to častý hřích a mnohdy přehlížený, který se stává kořenem mnohého zla mezi lidmi. A na něj se asi nejvíce vztahuje známé Kristovo slovo: "Nesuďte a nebudete souzeni, nezavrhujte, a nebudete zavrženi; odpouštějte, a bude vám odpuštěno. " (Lk 6,37) . Mnohdy by se k tomu dalo říci: "Podle sebe soudím tebe." Každý se má snažit myšlenky, slova a jednání svého bližního vysvětlovat příznivě, aby se vyhnul opovážlivému úsudku (2478).

Nactiutrhání a pomluva. 

Nactiutrháním se proviňuje ten, kdo bez objektivně platného důvodu odhaluje chyby a prohřešky jiných druhým osobám, které je neznají. Spočívá ve vynášení jeho prohřešků z jeho soukromí, rodinného života a podobně.  Lidé často nactiutrhání nepokládají za hřích, odůvodňují svůj názor tím, že „je to přece pravda„. Nactiutrhání je hříchem proti lásce k bližnímu - dobrá pověst je dispozicí k přátelství, špatná pověst k nepřátelství. Sv. Bernard praví, že „nactiutrhač usmrcuje třikrát - sebe, poslouchajícího, pomluveného“.

Nactiutrhání je hříchem i proti zákonné spravedlnosti. Bližní je připraven o důležité sociální dobro - o dobré smýšlení, které o něm mají druzí. Člověk, který se vážně provinil ve svém soukromí, si totiž nadále uchoval nárok na svou dobrou pověst - jeho provinění spadá do jeho soukromé sféry a pokud se nejedná o provinění veřejné, nesmí být zveřejněno. Kdo totiž ztratil dobrou pověst na veřejnosti, má ztíženou cestu k nápravě, hřeší již bez zábran, propadá cynismu.

Nactiutrhání je těžkým hříchem, jestliže se jedná o závažnou látku, o osobu, která požívá velkou vážnost, má autoritu ve společnosti, je také tím více závažná, čím více se šíří mezi lidmi. Obecné blaho vyžaduje ochranu soukromí, osobního života, aby osobní špatné skutky nebyly zveřejněny, vyjevovány. Proto jsou nejzávažnější nactiutrhání šířená medii. Sv. Tomáš Akvinský praví o nactiutrhání: „Nactiutrhání je podle svého rodu větší hřích než krádež„.


Když je skrytá mravní vina druhého člověka dostatečně prokázána, můžeme  o ní mluvit? Ano, ale jen z přiměřeně dostatečného důvodu. Jinak bychom se dopouštěli hříchu nactiutrhání. Čím větší tajné zlo ze soukromí druhého člověka vyjevujeme, tím větší musí být dobrý důvod, který sledujeme (Například varovat druhého před špatností nějakého člověka, děti atd.)

Posledním největším hříchem v této oblasti dobré pověsti druhého člověka je pomluva. Pomluva je nepravdivé tvrzení o chybách bližního. K pomluvě dochází  i tehdy, jestliže se chyby bližního nepravdivě zveličují, jestliže se jednání bližního podsouvá špatný úmysl. Jedná se zde o lživé očerňování druhého. Pomluvou hřeší ten, kdo tvrzeními odporujícími pravdě škodí dobré pověsti druhých a dává příležitost k mylným úsudkům o nich. Jde o největší závažnost, protože přímo odporuje pravdě (2479).

Je třeba ctít i dobrou pověst zesnulých. Vyjevování chyb zemřelých vrhá stín na jejich potomky, na dosud žijící členy jejich společenství. V zájmu dějinné objektivity lze informovat o chybách historických osobností, pokud ovšem nejsou poškozeny dosud žijící lidé. Nikdo nemá ani sebe zbavit dobré pověsti. Proto nemá nikdo vyjevovat své osobní, utajené chyby, aby tím nezpůsobil pohoršení špatným příkladem, nebo aby neočernil svou rodinu nebo svůj stav.

Na závěr:

Nactiutrhání, pomluvy a šíření opovážlivých úsudků  ničí dobrou pověst, jméno a čest bližního. Člověk má na ně plné právo, pokud se ovšem  sám o tyto statky svým životem nebo jednáním nepřipraví. Byla-li však uloupena člověku jeho čest či dobré jméno, pak zloděj, původce toho zla, bere na sebe větší vinu, než zloděj pozemských statků. „Výborné jméno je nad hojné bohatství…“ čteme v knize Přísloví (22,1).

Co by nás mělo proti těmto hříchům chránit? Především je to povinnost odčinění. Není-li možné odškodnit toho, kdo škodu utrpěl, přímo, je třeba dát mu zadostiučinění ve jménu lásky morálně. Mravní a leckdy hmotná náhrada má být přiměřená škodě, která byla způsobená. Je to povinnost svědomí. Spíše lze nahradit majetek než vrátit dobrou pověst. Buďme v této oblasti opatrní. Nejen nemáme čest, dobré jméno a  pověst bližních poškozovat, my je máme dokonce ochraňovat. 

Vypracoval Maonick

Zobrazeno 1595×

Komentáře

Napsat komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Archiv

Autor blogu Grafická šablona Nuvio