Témata k nedělní a sváteční liturgii

JEŽÍŠ ZNAMENÍM ODPORU I SOUHLASU - téma 142 ke svátku Uvedení Páně do chrámu 2.2.2016 - homilie teologická.

31. 1. 2016 14:58

SVÁTEK UVEDENÍ PÁNĚ DO CHRÁMU - 2.2.2016 – úterý

Liturgické texty

  • Komentář k 1. čtení z knihy proroka Malachiáše (V )   Mal  3,1-4:

Text úryvku z knihy proroka Malachiáše, byl původně vztahován na Jana Křtitele, ale současná liturgie vidí ve  slavnostním příchodu Božího posla, nebeského anděla,  přípravu na uvedení Krista do chrámu. Toho, který navždy  urovná vztahy  mezi Bohem a lidmi.  

1. ČTENÍ Mal 3, 1 - 4 : Toto praví Pán Bůh:  "Hle, posílám svého anděla, aby mi připravil cestu. Hned potom přijde do svého chrámu Pán, jehož hledáte, a anděl smlouvy, po němž toužíte.Hle, přijde - praví Hospodin zástupů. Kdo však snese den jeho příchodu, kdo obstojí, až se objeví? Vždyť je jako oheň, kterým se taví, jako louh, kterým se bílí. Usadí se, aby tavil a tříbil stříbro, očistí syny Leviho a vytříbí je jako zlato a stříbro a potom zase budou obětovat Hospodinu ve spravedlnosti.  Zase bude Hospodinu příjemná oběť Judy a Jeruzaléma jako za dávných dnů, jako za minulých let."

  • Komentář ke 2. čtení z  listu Pavla Židům  (V)   Žid 2,14-18:

Základní myšlenku čtení z listu Židům tvoří autorovo pojetí prostřednictví Ježíše mezi lidmi a Bohem. Kristus svým osobním utrpením a svou obětí zachraňuje ty, s nimiž ho váže bratrství uskutečněné jeho vtělením do světa. Jako dokonalý prostředník ideálně plní své sjednocující poslání mezi Bohem a člověkem. Ježíš, se nám totiž ve všem připodobnil, protože je pravým člověkem. Je však také Božím Synem, je Bůh, takže jím bylo dokonale propojeno spojení mezi lidstvím a božstvím.

2. ČTENÍ Žid 2,14 - 18:  Protože sourozenci mají krev a tělo společné, i Ježíš přijal krev a tělo, aby svou smrtí zbavil moci toho, který má vládu nad smrtí, totiž ďábla, a vysvobodil všechny ty, kteří byli po celý život drženi v otroctví strachem před smrtí. Je přece jasné, že se neujal andělů, ale Abrahámových potomků. Proto se ve všem musel připodobnit svým bratřím, aby se stal v jejich záležitostech u Boha veleknězem milosrdným a věrným, a tak usmiřoval hříchy lidu. A protože sám prožíval utrpení a zkoušky, dovede pomáhat těm, na které zkoušky přicházejí.

  • Komentář k evangeliu podle  Lukáše   (V)  Lk  2,22-40:

Chvalozpěv proroka Simeona z Lukášova evangelia je prozářen světlem. Středem hymnu je Kristus uvedený do božího chrámu. On se stal tím ústředním světlem, které nezáří na cestu jenom historickému Izraeli, ale celému světu. Prorok objevuje v Ježíšovi "prostředníka spásy". Kristus je živá a ztělesněná spasitelná Boží láska k člověku. Ježíš je znamením, kterému mnozí odporují, ale miliony lidí na něm staví svůj život.  

EVANGELIUM Lk 2, 22 – 40: Když nadešel den očišťování podle Mojžíšova Zákona, přinesli Ježíše do Jeruzaléma, aby ho představili Pánu, jak je psáno v Zákoně Páně: 'Všechno prvorozené mužského rodu ať je zasvěceno Pánu!' Přitom chtěli také podat oběť, jak je to nařízeno v Zákoně Páně: pár hrdliček nebo dvě holoubata.Tehdy žil v Jeruzalémě jeden člověk, jmenoval se Simeon: byl to člověk spravedlivý a bohabojný, očekával potěšení Izraele a byl v něm Duch svatý. Od Ducha svatého mu bylo zjeveno, že neuzří smrt, dokud neuvidí Pánova Mesiáše. Z vnuknutí Ducha přišel do chrámu, právě když rodiče přinesli dítě Ježíše, aby s ním vykonali, co bylo obvyklé podle Zákona. Vzal si ho do náručí a takto velebil Boha: "Nyní můžeš, Pane, propustit svého služebníka podle svého slova v pokoji,neboť moje oči uviděly tvou spásu, kterou jsi připravil pro všechny národy: světlo k osvícení pohanům a k slávě tvého izraelského lidu." Jeho otec i matka byli plni údivu nad slovy, která o něm slyšeli. Simeon jim požehnal a jeho matce Marii prohlásil: "On je ustanoven k pádu a k povstání mnohých v Izraeli a jako znamení, kterému se bude odporovat - i tvou vlastní duší pronikne meč - aby vyšlo najevo smýšlení mnoha srdcí." Také tam byla prorokyně Anna, dcera Fanuelova z Aserova kmene. Byla značně pokročilého věku: mladá se vdala a sedm roků žila v manželství, potom sama jako vdova -bylo jí už čtyřiaosmdesát let. Nevycházela z chrámu a sloužila Bohu posty a modlitbami ve dne v noci. Přišla tam právě v tu chvíli, velebila Boha a mluvila o tom dítěti všem, kdo očekávali vykoupení Jeruzaléma. Když vykonali všechno podle Zákona Páně, vrátili se do Galileje do svého města Nazareta. Dítě rostlo a sílilo, bylo plné moudrosti a milost Boží byla s ním. 

Ježíš znamením odporu i souhlasu  

je téma 142 dnešní  teologické homilie podle projektu „Učící se církev“CI  s odkazem na znění  evangelia Lk 2,22-40.                                                                                   

Osnova: 

a) Kristus je dělítkem světa, rozhraním dějin (ať říkáme před a po Kristu nebo před     a po našem letopočtu), musíme počítat letopočet od jeho narození a nikoliv z pouhé konvence, nýbrž: 

b) od jeho vtělení nemůže žádný člověk jít nezúčastněně kolem něho. On je základní kámen, bez něhož není života,důstojnosti, štěstí. Buď s ním, nebo proti němu. Buď s vírou povstat, nebo odmítnutím padnout.

c) že je Ježíš znamením souhlasu či odporu, dokazuje, že nebyl pouhý člověk, který propadá zapomnění, ale Bůh, který je stále živ 

d) náboženská lhostejnost

Úvod.

Dějiny lidstva neměly jen počátek, ony budou mít i konec. Mezi počátkem a koncem je však střed, kolem něhož se všechno točí: příchod Boha na tento svět, či jak říká Jan: “A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi“(Jan 1,14). Tuto pravdu víry nám zvěstují evangelisté jako radostnou zvěst o Ježíšově narození z Panny Marie.

Kristus je dělítkem světa, rozhraním dějin (ať říkáme před a po Kristu nebo před a po našem letopočtu), musíme počítat letopočet od jeho narození a nikoliv z pouhé konvence, nýbrž:

Když evangelisté sepisovali radostnou zvěst o Ježíši Kristu, neměli v úmyslu psát Ježíšův „životopis“. Jejich naléhavou touhou bylo zvěstovat poselství spásy: Ježíš je Kristus, Syn Boží!  Zmínky o událostech, jejich časového a místního zařazení, jež obklopovaly Ježíšův život, tedy hrály podružnou roli. Nabyly však nového významu, když byla později jejich zpráva nevědeckými kritiky zpochybňována. Když se však  evangeliem začali  zabývat historici, nezjistili vážnější problém, který by i přes některé snadno vysvětlitelné nepřesnosti v kalendářích mohl vyvolat pochybnosti o historičnosti Ježíšovy osoby. Kdo čte evangelium o Ježíši Kristu  pozorně, zjistí, že  křesťanství je náboženství dějinné. SLOVO Otcovo není nějaká vymyšlená idea, nýbrž Osoba, která se stala tělem, aby přebývala mezi námi. Bůh se stal člověkem.

Od jeho vtělení nemůže žádný člověk jít nezúčastněně kolem něho. On je základní kámen, bez něhož není života,důstojnosti, štěstí. Buď s ním, nebo proti němu. Buď s vírou povstat, nebo odmítnutím padnout.

Ježíš  od svého tajemného početí v těle své matka udivoval všechny kolem sebe svou výjimečností.  Jeho narození bylo předpovídáno  proroky Starého zákona několik set let dopředu, zvěstováno  Panně Marii  poslem Božím, vítáno v Betlémě  mudrci z východu. O jeho dětství a mládí toho moc nevíme. Pravděpodobně  se však  choval jako obyčejné dítě,  podřízené svým rodičům, poslušné nařízení židovského zákona. Kromě toho, že hledal svou vůli vedle vůle pozemských rodičů, musel poslouchat současně nejen je, ale i svého nebeského Otce. K  jeho obyčejnosti patřilo i to, že samozřejmě ctil židovské náboženství a plnil přikázání jeho zbožnosti. Ježíš chodil  pravidelně na pouť do Jeruzaléma. Pečlivě se zabýval zákonem. Bral jej jako východisko. Proto se také dal do vášnivé debaty se znalci zákona v jeruzalémském chrámu. Zde,  již jako dvanáctiletý, Ježíš hovoří v Jeruzalémě s rabíny jako rovný s rovnými. Naslouchá a klade otázky. Sám je ve středu dění!

A co teprve, když  asi jako třicetiletý zahájil svou veřejnou činnost!  Poznávali ho démoni, nemocní  a nečistí se kolem něj shlukovali, uzdravoval je,  konal zázraky. Odpouštěl hříchy, byl přítelem hříšníků, sám však hříšníkem nebyl. Sami farizeové marně pátrali po důkazu, že by přestoupil Mojžíšův zákon. U soudu mu nedokázali přiřknout  jiný zločin než ten, ke kterému se přiznal – tvrzení, že je Mesiáš.

Jaký je  smysl jeho příchodu? Ježíš přišel, aby vyřešil  neřešitelný problém našeho života – obrovskou touhu po životě  a po štěstí a na druhé straně naši neschopnost z vlastních sil tuto touhu nasytit. Ježíš se narodil, nejen aby nám jako největší prorok přinesl radostnou zvěst o tom, že Bůh je láska, že nás miluje, že chce, abychom dosáhli naplnění svého životního cíle, ale on přišel především proto, aby nám otevřel cestu, abychom toho cíle mohli dosáhnout. Tvůrce nás stvořil s tím, abychom po životě na této zemi, dosáhli naplnění své věčné touhy ve společenství s ním. Ježíš přinesl orientaci na cestě za tímto štěstím – své evangelium, které je návodem, jak se k tomuto cíli přibližovat. Přinesl zprávu o Božích plánech s námi, o nás, o našem životě, a hlavně svou smrtí a zmrtvýchvstáním přemohl smrt a získal trvalý, věčný, smrtí už neohrožený život. Všem, kdo v něj uvěří a budou mít už zde na zemi vírou společenství s ním, dal zárodek účasti i na věčném společenství s ním v životě posmrtném. Smysl Ježíšova příchodu na svět můžeme poznat z celého jeho života, z jeho činnosti a hlavně z jeho smrti a vítězného překonání smrti zmrtvýchvstáním. Ježíš nepřinesl jen poselství,  ale přinesl život a dal nám na něm účast skrze víru a společenství s ním.

Že je Ježíš znamením souhlasu či odporu, dokazuje, že nebyl pouhý člověk, který propadá zapomnění, ale Bůh, který je stále živ. 

Evangelista Lukáš píše o prorokovi Simeonovi.  Jemu bylo Duchem svatým předpovězeno, že neuzří smrti, dokud nespatří Hospodinova Mesiáše. A tehdy veden Duchem přišel do chrámu.  Když pak rodiče přinášeli Ježíše … vzal ho Simeon do náručí a takto chválil Boha:… a řekl jeho matce Marii: „On je určen k pádu i k povstání mnohých v Izraeli a jako znamení, kterému se budou vzpírat.“ (srv. Lk 2,26-34). 

Toto proroctví se dle slov kardinála Karola Wojtyły v souboru jeho exercicií „Znamení odporu“naplnilo nejen na Kristu v jeho době, nýbrž i na jeho církvi ve všech dobách a zvláště v té dnešní.  Na začátku exercicií vytyčil  kardinál tento cíl: Světlo, kterým je Kristus, kéž nás posílí a uschopní, abychom přijali a milovali celou pravdu  Kristovu, abychom ji milovali tím víc, čím víc jí svět odporuje!.

Náboženská lhostejnost.

Člověk je tvor duchovní.  V ráji hříšně  ztratil spojení s Bohem. Podvědomě po něm touží, nepřijímá ho však.  Brání se mu, odmítá ho. Je k němu lhostejný.  Náboženstvícoby „opětovné spojení“(z latinského re-ligio) člověka s Bohem – na cestách s Ježíšem Kristem  ho může proměnit.  Podobně jako pro uzdravení duše modlitbou, i pro zásadní proměnu člověka je třeba si nejprve položit Ježíšovu otázku:

 „Chceš být zdráv?“(srov. Jan 5,6). Nebo jinak: Víš, co je v tobě nedokonalé a co se musí proměnit, pokud chceš pokročit na cestě k Bohu? Jak můžeš opět překonat svou rozpolcenost? Ježíšova slova „jestliže se neobrátíte a nebudete jako děti, nevejdete do království nebeského“ se opírají o hluboké vědomí, že obrácení člověka je skutečně možné – Matouš 18,1-3; Marek 10,15; Lukáš 18,17. To ovšem neznamená, že by to člověk mohl dokázat zcela sám. Ježíš nám nabízí skutečnou cestu a k tomu i sílu a milost, abychom tuto cestu zvládli. V nitru člověka totiž existuje něco, co odpovídá Kristu, z čeho pramení vnitřní znovuzrození“ (srov. Jan 3,3-8) - byť by se to projevovalo pouze jako svědomí. Znamená to tedy, že postupem času se člověk jako celek dostává stále více do souladu s Duchem, jehož nositelem je Ježíš. Tento výchozí bod je možno vnitřně prožít v srdci, duši, resp. v duchu – způsob zakoušení je vskutku individuální. Ať již člověk prožívá Krista, resp. síly, které s ním souvisí, jakkoliv, měl by si co možná nejčastěji uvědomovat to, co již ví, aby na tomto základě mohl vzniknout přímý kontakt. A není nutné se nechat zmást tím, že na počátku to možná nebude mít žádné závratné projevy. Člověk  s odporem či s lhostejným postojem k Ježíši Kristu  to nedokáže. 

Jan 16,12-13: „Ještě mnoho jiného bych Vám měl povědět, ale nyní byste to nesnesli. Jakmile však přijde on, Duch pravdy, uvede Vás do veškeré pravdy, neboť nebude mluvit sám ze sebe, ale bude mluvit, co uslyší. A oznámí vám, co má přijít.“

Na závěr:

Tento svět je vinice Boží. A jakkoli jsou na něm mnohde ještě všelijací zlí vinaři a jakkoli bývá často pravda, láska a spravedlnost křižována spolu se synem Pána vinice, Ježíšem Kristem, přesto je třeba pamatovat, že tento ukřižovaný a často znovu křižovaný opovrhovaný kámen se stal kamenem úhelným. Víra v Ježíše Krista znamená globální naději pro tento svět, a pro život na něm, jakkoli se nám třeba naše osobní, či společenská situace zdá zlá, či bezvýchodná. Ježíš Kristus je ten základní kámen, na kterém lze stavět dobrý, šťastný, trvale udržitelný život soukromý i veřejný.

Vypracoval Matonick

Zobrazeno 1282×

Komentáře

staryvlk

Jsou to slova hluboce věřícího člověka. Chci k tomu ale dodat, že mně, jako obyčejnému člověku připadají slova jako: ". . . Ježíš Kristus je ten základní kámen . . . opovrhovaný kámen se stal kamenem úhelným . . . " a podobná obecná opakovaná slova vkládaná do stejně všeobecných sdělení, neříkají nic o tom, jak se skutečně má běžný člověk ve svém životě chovat, aby byl po smrti spasen. Jednoduše řečeno. aby se dostal do NEBE.

Myslím, že odpovíte: přečtěte si Katechismus církve Katolické a tam vše potřebné pro vaši spásu naleznete. Nebo, nechte se vést Duchem svatým a vaše cesta ke spáse bude otevřena. - což je zase velice všeobecná rada. Vždyť mnoho církviček a sekt tvrdí, že jsou při studiu Bible vedeni Duchem svatým a výsledem je naprostá hereze.
S.V.

Matonick

Vážený staryvlku. Odpověděl jsem právě na Váš dotaz v samostatném článku v nově zavedené rubrice rubrice Úvahy nad Biblí. Nebylo to jednoduché. Dáváte mi zabrat. Mat.

Zobrazit 2 komentáře »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Archiv

Autor blogu Grafická šablona Nuvio