LÍTOST - TÉMA 153 „UČÍCÍ SE CÍRKEV“ – 4. NEDĚLE POSTNÍ - 27.3.2022

Bůh nemůže odpustit hříšníkovi bez zřejmých projevů jeho lítosti. Respektuje totiž svobodu člověka a svobodu jeho rozhodnutí. Stejně jako se člověk svobodně rozhodne pro Boha, může se také rozhodnout proti Bohu. A na svém rozhodnutí může trvat – samozřejmě s tím, že si za ně ponese následky. Když člověk nelituje svého hříchu, tak tím buď odmítá, že to co dělá je hřích, anebo je natolik spjat s hříchem, že nedovolí Bohu, aby mu pomohl už nehřešit. Bůh dokáže nenávidět hřích a hříšníka, a přesto je stále ochotný milovat jej a odpustit mu okamžitě, jakmile činí pokání a uvěří (srov. 2 Petr 3,9). Bůh ve zpovědi duši kajícího se hříšníka, očišťuje a uzdravuje.

Dnešní lekce  navazuje na téma  3. neděle postní o úkonech kajícníka ve svátosti pokání, mezi kterými lítost zaujímá první místo.

Církev odlišuje u lítosti dvě významnosti: lítost dokonalou a nedokonalou. Vyvěrá-li  lítost nad spáchanými hříchy z upřímné lásky k Bohu, u něhož člověk doufá nalézt odpuštění, pak se taková lítost se nazývá „dokonalá.  Vyrůstá z vědomí, že jsme svým hříchem poškodili vztah s Bohem – že jsme tak odpověděli „NE“, na jeho nabídku lásky.Taková lítost - bolest nad hříchem- bývá zpravidla nejen větší, ale také daleko účinnější. A už jen na základě této lítosti Bůh může odpustit hřích okamžitě. V lítosti „nedokonalé“ není sice přítomna pozitivní hodnota - láska, vděčnost, osvobození. Přesto je však i tato lítost také Božím darem, hnutím Ducha svatého. Je nadějným příznakem obrácení.

Když člověk zhřeší, vidí následky svého jednání a zakouší nepříjemný emoční stav, který doprovázejí výčitky svědomí. Dobře formované svědomí nás dokáže upozornit na to, že jednání člověka není v pořádku. Ale to ještě neznamená lítost.Pravá lítost je definována jako bolest nad spáchaným hříchem a  z narušeného vztahu k Bohu. Dnešní Lukášovo evangelium vypráví Ježíšovo podobenstvíobvykle  nazývané  „O marnotratném synu“.Ježíš  v něm ovšem ani tak  nechtěl poukázat na to, jak jedná neposlušný syn, ale spíše jak jedná milující otec. Na postavě  hříšného syna líčí Ježíš situaci celého lidstva. Pod vlivem hříchu se člověkodcizuje Bohu. Vzdaluje se od něho do pohanského světa. V příběhu je načrtnuta životní pouť každého z nás od odloučenosti, kterou působí hřích, ke společenství lásky.  Když syn všechno utratil, začal mít hlad a nouzi. Dostal se až na dno své důstojnosti. To co je bez Boha nemá hodnotu,  není schopno  nasytit. Dříve nebo později se každá zábava přejí a člověk, oddělený od Boha začne pociťovat hlad po opravdových hodnotách.

Hřích člověka ponižuje, pokořuje a bolestivě  zasahuje do jeho svědomí. Právě v okamžiku duchovní rozervanosti a opuštěnosti  se hlubina  jeho srdce rozezní hlasem Otce, který nikoho z nás nikdy nezavrhl. Je třeba se rozhodnout. Obrátit se, projevit upřímnou lítost, vrátit se domů do jeho láskyplné náruče a říct mu: “ Otče, zhřešil jsem proti nebi i vůči tobě.“  „Vstal a šel ke svému otci. Když byl ještě daleko, otec ho spatřil a hnut lítostí běžel k němu, objal ho a políbil.“ Vstal a šel – jak krásná podobnost s člověkem, který  „vstane“ ze svého hříchu „a jde“ se smířit s otcem. Jako syn, který ví, že padl, jako člověk, který je špinavý hříchem. Otec ho uviděl z dálky a hnut lítostí (ne spravedlností, ne hněvem, ne výsměchem) k němu běží. On svého syna nikdy nezatratil, a přestože ho synův pyšný odchod hluboce zranil, nepřestal oproti vší naději doufat, že se syn vrátí. Otec nešetří milostí. Syn mu  udělal velikou radost. Že se vrátil, že naplněn lítostí nad svým hříšným životem uznal svou chybu, že se nechal obdarovat, že se nechal přijmout a obejmout Zakusme, jak krásné je Otcovo objetí ve svátosti smíření – zvláště po tom, co jsme přestáli nouzi a hlad hříchu.